Přeskočit na hlavní obsah

Kytky pak položí na hrob všem poetům


We ♥ it
Dnes jsem se probudila z totálně letargického stavu = brutální deprese. Musím říct, že takhle hrozně jsem se necítila fakt dlouho. Znáte ten pocit, kdy se cítíte jako chodící mrtvola, chcete se smát, ale nejde to, musíte dýchat, ale raději byste nedýchali, jediné, co vás zachrání, je spánek. Neznáte? Tak to vám přeji, abyste nic takového nikdy nezažili, protože je to stav úplně na hovno.


Hlava na kousky a vražda…

Věděla jsem, že bude hodně těžké vrátit se do školy s úsměvem na rtech, dělat, že všechny ráda vidím, že jsem v pohodě a naprosto cool, jako vždy. Ale zvládla jsem to. Vždy se usmívejte na ty, kteří vám nejvíce ublížili, aby nepoznali, jak moc to bolelo. A tak jsem se usmívala do těch modrých očí a předstírala, že mě vůbec nerozhodilo, jak se na mě ten člověk dívá, jak stojí kousek ode mě, jak mluví. Mohla jsem předstírat, že v tu chvíli se mi nevybavily všechny ty skvělé chvíle, které jsem prožila. Je hrozné, když ztratíte člověka, kterého máte rádi. Mnohem horší je ale to, když vám ten člověk každý den ukazuje, co jste ztratili. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Prima a co když je to opačně? Nejhorší situace je ta, kdy člověk, který je vám tak blízký, sedí ve stejné místnosti a vy víte, že je tak moc daleko, že už na něj nikdy nedosáhnete. Že jej můžete vidět očima, ale srdcem už nikdy. A to srdce se s tím odmítá smířit.

Spálím to všechno, jen abych ti otevřel oči..

Co je ješte težší, je chvíle, kdy zjistíte, že on tohle nikdy nepocítil – aspoň ne směrem k vám. Že on vás bral jako hezkou panenku, se kterou by to stálo za hřích, protože vypadá k světu. Že on vás vždy viděl jen očima a ne srdcem. A vy jste si bláhově mysleli, že tohle je úplně o něčem jiném. Možná je to ještě horší v tom, že ty jeho oči se dívají jinak- dívají se pohledem bohémů a umělců. Nepochopitelně.

Všechno o čem sníš, oni zničili..

Chvilkama už ani nevím, kam až sahají mé sny.. A kam skutečnost. Tolik jsem si toho vysnila. Ale taky tolik prožila, i když za velmi krátký čas. Dnes je to přesně 3 měsíce od jednoho dokonalého dne, který byl jako sen. Vlastně, on to byl jen sen.. Aspoň dnes mi to tak připadá. Byl to ten nejkrásnější sen, ze kterého jsem se záhy až příliš tvrdě probrala. Přesto jsem ho uchovala v paměti a bude tam.. Bude to den, kdy se promíchala realita se sny, kdy jsem cítila pocit totálního štěstí. A to mi nikdo nevezme. Ani ten, který tenhle sen zničil.

Komentáře

  1. Zas vyjde sluníčko nad Rose. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Stav, který popisuješ, znám... bohužel. A fakt není o co stát. :( Hrozně mě mrzí, že se takhle trápíš pořád...
    Škoda, že srdci člověk neporučí... a že některé vzpomínky tak bolí.
    Tolik ti přeji, aby bylo líp! Zasloužíš si to. :*

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…