Přeskočit na hlavní obsah

Kytky pak položí na hrob všem poetům


We ♥ it
Dnes jsem se probudila z totálně letargického stavu = brutální deprese. Musím říct, že takhle hrozně jsem se necítila fakt dlouho. Znáte ten pocit, kdy se cítíte jako chodící mrtvola, chcete se smát, ale nejde to, musíte dýchat, ale raději byste nedýchali, jediné, co vás zachrání, je spánek. Neznáte? Tak to vám přeji, abyste nic takového nikdy nezažili, protože je to stav úplně na hovno.


Hlava na kousky a vražda…

Věděla jsem, že bude hodně těžké vrátit se do školy s úsměvem na rtech, dělat, že všechny ráda vidím, že jsem v pohodě a naprosto cool, jako vždy. Ale zvládla jsem to. Vždy se usmívejte na ty, kteří vám nejvíce ublížili, aby nepoznali, jak moc to bolelo. A tak jsem se usmívala do těch modrých očí a předstírala, že mě vůbec nerozhodilo, jak se na mě ten člověk dívá, jak stojí kousek ode mě, jak mluví. Mohla jsem předstírat, že v tu chvíli se mi nevybavily všechny ty skvělé chvíle, které jsem prožila. Je hrozné, když ztratíte člověka, kterého máte rádi. Mnohem horší je ale to, když vám ten člověk každý den ukazuje, co jste ztratili. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Prima a co když je to opačně? Nejhorší situace je ta, kdy člověk, který je vám tak blízký, sedí ve stejné místnosti a vy víte, že je tak moc daleko, že už na něj nikdy nedosáhnete. Že jej můžete vidět očima, ale srdcem už nikdy. A to srdce se s tím odmítá smířit.

Spálím to všechno, jen abych ti otevřel oči..

Co je ješte težší, je chvíle, kdy zjistíte, že on tohle nikdy nepocítil – aspoň ne směrem k vám. Že on vás bral jako hezkou panenku, se kterou by to stálo za hřích, protože vypadá k světu. Že on vás vždy viděl jen očima a ne srdcem. A vy jste si bláhově mysleli, že tohle je úplně o něčem jiném. Možná je to ještě horší v tom, že ty jeho oči se dívají jinak- dívají se pohledem bohémů a umělců. Nepochopitelně.

Všechno o čem sníš, oni zničili..

Chvilkama už ani nevím, kam až sahají mé sny.. A kam skutečnost. Tolik jsem si toho vysnila. Ale taky tolik prožila, i když za velmi krátký čas. Dnes je to přesně 3 měsíce od jednoho dokonalého dne, který byl jako sen. Vlastně, on to byl jen sen.. Aspoň dnes mi to tak připadá. Byl to ten nejkrásnější sen, ze kterého jsem se záhy až příliš tvrdě probrala. Přesto jsem ho uchovala v paměti a bude tam.. Bude to den, kdy se promíchala realita se sny, kdy jsem cítila pocit totálního štěstí. A to mi nikdo nevezme. Ani ten, který tenhle sen zničil.

Komentáře

  1. Zas vyjde sluníčko nad Rose. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Stav, který popisuješ, znám... bohužel. A fakt není o co stát. :( Hrozně mě mrzí, že se takhle trápíš pořád...
    Škoda, že srdci člověk neporučí... a že některé vzpomínky tak bolí.
    Tolik ti přeji, aby bylo líp! Zasloužíš si to. :*

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…