Přeskočit na hlavní obsah

My diary's pages are full of thee

We ♥ it

Doufal jsem, že by ses vrátila, ale už nedoufám..
Když odejde milovaný člověk, v prvních chvílích se s tím nemůžeme smířit. Vytěsňujeme to z vědomí, popíráme tenhle fakt.. doufáme, že to je jen noční můra, ze které se následující ráno probudíme a on bude zase s námi. Když konečně přijmeme skutečnost, že je pryč, snažíme se tu bolest zmírnit. Například vírou, že se zase jednoho dne vrátí. Ale zmírňujeme tím bolest, nebo si způsobujeme ještě větší? Proč oddalovat tu chvíli, kdy si přiznáme, že už ho neuvidíme, že nás opustil? Je díky tomu ta bolest menší? Ne, bolí to pořád stejně a ještě navíc žijeme až příliš dlouho v bláhové naději.
Přiznejme si, že v našem životě jsou i chvíle, které strašně bolí, které by tam být neměly. Ale jsou tam a jsou tam z nějakého důvodu - ať už ten důvod zjistíme dřív nebo později. Tyhle chvíle nás činí silnější, chytřejší, opatrnější, ale také štastnější - protože po nich si dokážeme vážit každého štěstí, které nás potká.

Myslím, že tohle moje srdce prostě nezvládne.
Když přijdou chvíle zjištění, že jsme ztratili někoho srašně důležitého, zabíjí nás to zevnitř. Při každé další takové události máme pocit, že už to nemůžeme zvládnout. A potom se obrníme - každý jinak. Já jsem to udělala tak, že jsem se odmítala pořádně a opravdu zamilovat. Když nikomu nevložím do rukou své srdce, nedám mu šanci jej rozdrtit. Jenže občas to člověk neuhlída. Když jsem ho po dvou letech někomu do rukou vložila, dávala jsem si dobrý pozor, abych ho dala správné osobě. A tak moc jsem věřila, že jsem se v té osobě nespletla, že není stejný, jako všichni ostatní. A opravdu to tak vypadalo. Ale v posledních několika týdnech jsem zjistila, že je uplně stejný jako ti, kterým jsem srdce odmítla dát! Jen se převlékl za masku beránka, která byla až příliš věrohodná. Druhé rozdrcení srdce. A já opět vím, že už ho nikomu dát nechci. Raději se ochudím o ty chvíle štěstí, než abych zažívala tu táhnoucí se bolest.

Slíbil jsem: Nenapíšu znovu, dokud slunce nezapadne nad tvým hrobem.
Mám v životě člověka, kterého jsem srdcem nikdy naplno neopustila - ten, kterému jsem ho vložila jako první - ten bude mít jeho část asi navždy. Proto poslední dva roky vypadaly tak, jak vypadaly - neustálé scházení a rozcházení. Nejdříve nebyl připravený na opakování našeho vztahu on. Pak jsem nebyla já, ačkoli on konečně byl (ano, stále tomu zkouším věřit, i když jedna část ví, že on na to nebude připraven nikdy).. A pak se to nějak rozpadlo uplně. A on přesto stále lidem kolem vykládá, že my dva se jednou vezmeme. Dřív bych tomu věřila, chtěla bych tomu věřit, ale vím, že to takhle nechci a že to tak být nemůže. Nikdy bych si nemohla vzít člověka, který mě tolikrát opustil - a vím, že by to klidně udělal znovu, kdyby mohl. Vždy ho budu milovat, ale už ne, jako jeho manželka. Jen jako člověk, kterého se vzdal, ačkoli on se jej nevzdal nikdy. Kdyby tehdy místo mluvení konal, vše by dopadlo jinak. Mohli jsme být šťastní. Místo toho se oba trápíme - bez sebe i spolu. Sami i s jinýma lidma. A já se raději budu trápit s jinýma, ve kterých se třeba zmýlím, protože je neznám, než abych se mýlila v člověku, u kterého vím, že to s ním nikdy nebude jiné. Nikdy nečekejte na to "jednou to tak bude..." pokud něco chcete, udělejte pro to všechno HNED! Protože v další minutě už může být pozdě a vy ztratíte až příliš moc..

Komentáře

  1. Všechny tyhle pocity znám, ale popsat to tak jako ty, to bych nedokázala. Vážně umíš moc dobře psát!
    Ta naděje, když někoho ztratíme, je asi normální. Nikdo si nic takové nechce přiznat... protože naděje umírá jako poslední..
    Je těžký vědět, komu můžeme svoje srdce svěřit a jak to všechno dopadne.. mrzí mě, že když už jsi věřila, zase jsi se zklamala.
    Moc se mi líbí věta: Nikdy nečekejte na to "jednou to tak bude..." pokud něco chcete, udělejte pro to všechno HNED!

    OdpovědětVymazat
  2. Líbí se mi ten závěr.... Mrzí mě, že pro tebe v tuto chvíli láska není štěstím...Že se trápíš... Jestli tě někdo tolikrát opustil, není to ten pravý... Není to správné... Sice má sílu se vrátit, ale i sílu odejít....

    OdpovědětVymazat
  3. tak s týmto článkom si to opäť raz skvele vystihla :) s tým ako sa človek vyrovnáva s rozchodom som na to skoro úplne rovnako a myslím že väčšina ľudí ja na tom nejak tak podobne ... neviem čo viac k tomu článku dodať :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…