Jsem unavená z vkládání naděje do věcí, které se nikdy nestanou.
Kdysi jsem věřila, že jsem dítě
štěstěny a našla jsem svou pravou lásku. Byli jsme dokonalý pár, všichni nám
záviděli, věřili, že se nikdy nerozejdeme. Ale jak to chodí, čas se posunul,
vše se změnilo a i přes naši pevnou víru jsme se rozešli. Následovala hromada
bolesti. A pak dlouhé období ticha. Potom nás osud zase svedl dohromady a
přišla doba přátelství s výhodou a stálého scházení se a rozcházení se, následováno
opět kopou trápení. Trvalo mi víc jak rok, než jsem pochopila, že my
k sobě opravdu nepatříme! Navždy v nás zůstane láska, navždy se
budeme určitý způsobem milovat. Ale náš vztah už jsme překonali a posunuli ho
nyní na novou úroveň. Naprosté spříznění duší, ale jen kamarádské. „Jsi člověk,
který mě zná ze všech nejvíc, a proto si vždy potřebuji vyslechnout tvůj
názor.“ Je to kamarádství s nebezpečnou jiskrou, ze které už se nemůže
nikdy stát plamen, protože ten vždy vše spálí.
Nikdy nezanedbávej člověka, který se o tebe zajímá a má tě rád. Protože
jednoho dne si uvědomíš, že zatímco jsi sbíral kamínky, ztratil jsi diamant.
Nedávno se mi do života vrátil
člověk, který v něm dost dlouhou dobu nebyl. Člověk, se kterým strašně
ráda trávím čas, umím se s ním smát, blbnout, řešit všechno možné. Člověk
by si myslel, že k sobě patříme. Má mě natolik rád, že kdybych chtěla,
mohla bych mít všechno štěstí, o jakém sním. Ale díky roční odluce a následnému
shledání jsem si uvědomila, že tam nikdy nebude ta jiskra, kterou jsem už
párkrát zažila s jinými lidmi. Nebude tam ani ta magická síla, která by mě
k němu táhla. Nebude tam to vzrušení. Žádné divoké bušení srdce. A mně je
to hrozně líto, zvlášť když pořád toužím po dokonalém příteli. Jenže násilím se
zamilovat nejde.
Pravda má od lži jednu výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co komu
řekl.
Je zvláštní, že ačkoli trávím
poslední dobou spoustu času s člověkem, který hrozně lže a vymýšlí si tak,
že ani on sám neví, co je pravda a co pohádka, nějak uvnitř cítím, že
k němu můžu být naprosto upřímná a říct mu téměř cokoli. Je to člověk,
který mě obejme, když mám špatný den a potřebuju se někde vybrečet. Člověk,
který se se mnou raduje ve chvílích štěstí. Člověk, se kterým je všechno tak
upřímné, ačkoli je to vlastně faleš. Oba víme, že je nám spolu dobře, ale že
vztahem bychom všechno strašně pokazili. A proto je to takhle nejlepší.
V tichosti a utajení, aniž by nám to nějak vadilo nebo nás to omezovalo.
Před pár dny mi někdo řekl větu „Já nechci být sám.. Proto jsem ve vztahu, ačkoli je to vztah v uvozovkách,
protože budoucnost s ní si neumím představit a nechci ji.“ Takhle nějak to
mám já. Ztratila jsem lásku a vím, že nejsem schopna se zamilovat. Neumím si
teď představit budoucnost s nikým jiným. Ale nechci být sama, potřebuju
někoho, kdo mě obejme, rozveselí, dá pusu, pozve na víno, pohladí..
Nech lidi odejít. Pokud se vrátí-patří k tobě. Pokud ne, nikdy
nepatřili.
Odešel a vrátil se. A všechno
bylo jako v pohádce. Rose byla po několika letech zamilovaná. Když jsem
šla po chodníku, pořád jsem se usmívala- divím se, že si ke mně nikdo nepřišel
pro ten skvělý matroš. Co bych tomu
dotyčnému dala? Ano, mohla za to chemie, mohly za to oblbováky, mohla za to
droga – ale tu mi namíchal někdo jiný a píchl rovnou do srdce. A postupně ty
dávky zmenšoval. Až byla nakonec stříkačka prázdná, odhozená a já bez drogy i
dodavatele. Nějakou dobu ve mně doznívala ještě stará dávka a já nic neřešila.
Asi jsem věřila, že i má droga zapůsobila a on se vrátí pro novou dávku. Jenže
posledních pár dní pociťuji abstinenční příznaky. Chvilkami je mi špatně, jsem
unavená, třesu chce, chci jen spát. A je pravděpodobné, že má droga nebyla
natolik silná, aby se ten člověk musel vrátit. A děsí mě vědomí, že takové dýlery
člověk moc často na ulici nepotká. Co když to byl zas na dlouhou dobu poslední?
Potřebuji jeho přítomnost, abych neměla pocit, že mi schází nějaká důležitá
látka v těle. Protože žádný z lidí kolem, mi ji neumí namíchat, tak
jako on.
Tak hup s ním do postele. :D
OdpovědětVymazatI takové věci k životu patří. Co nás nezabije, to nás posílí.
OdpovědětVymazatVzťahy sú krehká záležitosť. :-)
OdpovědětVymazatKatharine-fashionisbeautiful
Jedno období jsem taky taky trávila s lhářem. Skončilo to velkou bolestí a už nikdy víc. Ruce pryč od takového člověka.
OdpovědětVymazat"... uvědomila, že tam nikdy nebude ta jiskra, kterou jsem už párkrát zažila s jinými lidmi." - jo, tenhle celý odstavec! Tohle je přesně to, co jsem si uvědomila u Romana a co jsem neuměla popsat - nikdy tam nebyla ta jiskra, vzrušení, bušení srdce - takové jako u jiných. Jenže ty víš, že násilím se zamilovat nejde, já si to musela asi zkusit, nebo nevím...
OdpovědětVymazatKaždopádně je to tak. Dá se zvyknout na toho člověka a to takovým způsobem, že si chvíli asi i myslíš, že to je něco víc.. jenže to nikdy nemůže vydržet.
Krásny článok a dosť som sa v ňom našla.
OdpovědětVymazatwww tobecreativehasnolimits.blogspot.com
Ten prvý odstavec. myslím, že časom pochopím a dôjdem presne k tomu istému ako ty s tou osobou oktorej v ňom píšeš. Čož je na jednej strane dobré no na druhej strane viem, že ma k tomu čaká ešte dlhá cesta :)
OdpovědětVymazat