Řím, 1. část

Ciao amici!
Před několika lety (asi 6ti?) jsem navštívila tu nejúžasnější zemi a její nejúžasnější hlavní město - Řím! Když jsem tam jela, neznalá italštiny i vlastně celé Itálie, netušila jsem co mě čeká a co ve mně tenhle úžasný stát zanechá! Jediné, v čem jsem měla docela jasno byl fakt, že mám ráda italská jídla - pizzu, těstoviny, pannino - to bych mohla non stop každý den.

Jela jsem tam s Ředitelkou - mou nevlastní mamkou, která zde byla v mládí nějaký čas jako au-pair, takže italštinu jen oprášila a parlovat pro ni poté nebyl žádný problém. Dojely jsme tam v půlce května - takže v ČR jaro, v Itálii 40°C vedra. Vystoupila jsem z letadla a říkala si, že nemám šanci v takovém pařáku chodit 3 dny v kuse po památkách a přeplněném městě. Nejdříve jsme se šly ubytovat - na to, že náš hotel měl hvězdiček dost, vnitřní vybavení tomu moc neodpovídalo - ale co, však tam budem jen přespávat. Co nás ovšem opravdu naštvalo bylo, že jsme ještě neměly nachystaný pokoj, takže jsme se po cestě letadlem nemohly ani osprchovat a převléct - tak jak jsme byly, jsme musely vyrazit do ulic.

Naše první atrakce bylo Forum Romanum - v době největšího rozkvětu antického Říma to bylo centrum všeho dění - trhy, kulturní události, průvody .. zde byly na dením pořádku.. Časem se zde postavily chrámy, baziliky a vítězné oblouky všeho druhu. Proto je docela logické, že hned vedle Fora Romana stojí jedno z největších děl římské architektura a nejznámější italská stavba - Koloseum, ve kterém přišlo tisíce lidí a zvířat o život jen pro pobavení obecenstva.

Do Kolosea jsem se moc těšila, protože je to naprosto impozantní stavba. Zvenku bylo úžasné a nádherné, tak jako na každém obrázku, uvnitř už mě tolik neokouzlilo. Podlaha uprostřed K. je pryč, takže můžeme vidět tisíce malých místnůstek, ve kterých byli zavření gladiátoři, vězni nebo zvířata. Každopadně zřejmě každý, kdo přijede do Říma, zavítá na prvním místě do Kolosea.. V dnešní době tam pouští méně lidí, protože díky špatným konzervačním podmínkám a faktu, že z Kolosea je turistická atrakce, se začíná tahle historická budova, která zde stojí od r. 70 n. l., trochu bortit.

Následně jsme navštívily Piazza Venezia (Benátské náměstí) - zde se střetává několik největších dopravních tepen metropole a stojí zde největší památník Itálie - Památník Viktora Emanuela II. a renesanční palác - díky čemuž jsme sem zamířily. V budově dnes sídlí Museo del Palazzo Venezia ukrývající velkou sbírku nejrůznějších uměleckých děl a zároveň je odtud úžasný pohled na město.

Chvilkama jsem přes den myslela, že nastala má poslední hodinka, taková sauna tam byla (uplné Kongo), musely jsme se často uchylovat do stínu na lavečky nebo chladivé kameny, abychom nabraly sil. Jak přestalo sluníčko tolik pražit, tak jsme se navečer ještě jednou vrátily na Forum Romanum a znovu si ho prošly - sice už se zde nachází jen zbytky dávných budov a památek, ale přesto pocit, že stojíme na nejstarším místě Říma, byl k nezaplacení. Cestou do hotelu jsme se občerstvily panniny - já měla se šunkou a sýrem a Ředitelka s mozzarelou a rajčaty. Moc dobré a je super, že stánky s těmito houskami tam byly na každém rohu. Na hotelu jsme si trochu odpočinuly a vyrazily na první italskou večeři - docela jsme byly ovšem stále zasycené panninem, takže jsem si dala pouze italskou rajčatovou polévku a Ředitelka opět mozzarelu a rajčata - když už jsme v té Itálii.. Tehdy jsem téhle pochutině ještě moc neholdovala, tudíž já to tam nejedla - čehož dnes lituji, protože jsem si to postupem času zamilovala.

Hned první večer se ukázala přátelskost Italů, kdy nás číšník, co nás obsluhoval, pozval po jeho směně ještě do jiné restaurace na drink. Byla jsem po celém dni brutálně unavená a navíc jsem v té době ještě neuměla italsky, tudíž já jsem odmítla a šla na pokoj.. Kde jsem ovšem stejně polovinu noci probděla, protože jsem přemýšlela nad scénářema, že Ředitelku Italové někam zatáhnou a kdoví co s ní udělají. Nojo, v té době jsem měla k Italům značnou nedůvěru. Zvlášť po tom, co jsem ten den chodila s tričkem vyhrnutým tak, že mi trčelo břicho, abych co nejvíce větrala, a celá strana mužského italského osazenstva po mně neustále pískala a čučela. A to jsem v té době byla černovláska, z dnešní blondýny s holým pupkem by se tam asi zvencli.