Věř, že můžeš, a jsi rázem na půli cesty k cíli

Už od malička jsem byla snílek. Praktiky své fantazie jsem často uplatňovala na idolech opačného pohlaví. Myslím, že to začalo někdy ve dvanácti kdy jsem poprvé viděla Pána Prstenů a neustále si představovala, že se setkám s Legolasem, který mě odnese do elfí říše. Jaké zklamání nastalo, když jsem zjistila, že Legolas neexistuje, místo něj zde přebývá pouze nějaký Oralndo Bloom. No co, od čeho jsou sny - Orlando může mít bratra Legolase, který si pro mě přijede a odnese ... Tahle má úchylka pokračovala Billem z Tokio Hotel, se kterým jsem se samozřejmě měla také jednou setkat a prožít s ním šťastný život. Nojo, už od malička jsem nebyla žádný troškař a sahala jsem vysoko. Poté jsem takhle fungovala i nadále (ovšem už s klukama žijícíma kolem mě), až dokud jsem nepotkala Trapiče - s tím se mi začaly všechny dokonalé sny plnit. Ať už to s tím dopadlo jakkoli, jedno musím podotknout - vše, co jsem si do té doby vysnila, se mi s ním splnilo. To ale neznamená, že jsem snít přestala - ba naopak, byla jsem ve svých tužbách a snách čím dál odvážnější.. Pravdou je, že Trapič mě od toho nijak neodrazoval, nevědomky mě v tom spíše podporoval - když jsem snila o společném bydlení, jal se na netu vybírat byt.. Když jsem se rozhodovala, kde se budem brát, nebál se o tom se mnou diskutovat.. Občas, když to s námi bylo nahnuté, představovala jsem si, že se rozejdeme, ale nakonec se k sobě zase vrátíme- přece se milujem. A pak najednou byly všechny mé sny jednorázově bez milosti utnuty! Teda až na představu, že se rozejdeme, ta se splnila. A můžu říct jedno - tak jak všechny splněné sny byly 2x nádhernější než představy, tak tohle bylo 100x horší, než mě mohlo napadnout.
A jak jsem se zachránila od toho, aby mě ta vnitřní hrůza navždy nesežrala? Zase jsem utekla do říše snů. Nevyšlo to? No co, tohle zřejmě nebyl ten pravý, ten se teprve ukáže a s ním bude vše ještě mnohem lepší, než to bylo do teď. Přijde někdo, kdo mě bude opravdu milovat a bez koho nebudu moci žít.. Tyhle sny mi ale nevydržely moc dlouho, protože nastala zbrklá realita. Celý následující rok se toho dělo tolik, že jsem neměla čas snít. A hlavně jsem si snít zakazovala, protože člověk se pak moc upíná na fantazii a realitou je zklamaný. Taky jsem zjistila, že kdykoli jsem se odvážila zase fantazírovat, zahrnout svého aktuálního idola do některých mých představ, nastal bod zlomu, kdy se vše nějakým způsobem podělalo. A tak jsem tuhle obvyklou činnost ze svého života vytěsnila.
Ale před pár týdny jsem skončila se všemi chlapy, protože jsem zjistila, že asi potřebuju řádnou dovolenou! Nemůžu skákat z jednoho románku do druhého a čekat, že se z něj vyklube něco víc, když to zatím vlastně ani nechci, protože mé srdce je stále ještě strašně pochroumané a bolavé. A kromě klidu a samoty jsem si naordinovala také ještě jednu léčebnou kúru - SNĚNÍ.. Protože věřím, že jak nadejde ten správný čas, mé sny se opět stanou skutečností.

P.S. Tenhle článek měl být původně uplně o něčem jiném.. Ale nějak jsem psala a psala, až jsem se dostala na konec...
Ale o původní záměr nezůstanete ochuzeni ten si nechám na jindy. Jen budu muset vymyslet nový začátek - což nesnáším, protože jen první věty ukáží kvalitu zbylé slátaniny.