Přeskočit na hlavní obsah

Řím (Vatikán), 2. část


Jak jsem psala v minulém reportu o Říme, první noc pro mě nebyla moc odpočinková, protože jsem čekala na návrat Ředitelky. Ta se po jedné hodině dostavila, tudíž jsem mohla konečně pořádně zabrat. Ráno jsme ovšem vstávaly brzo, protože plán na druhý den byl jasný - návštěva Vatikánu. Rozhodly jsme se tak na základě toho, že bylo pondělí a všechny památky byly v Římě uzavřeny - což o Vatikánu neplatilo, tam bylo otevřeno i v pondělí. Takže nám to přišlo jako skvělé využití dne.. Bohužel jsme zjistily, že takhle skvěle ten den využívali všichni turisti. Fronty na banány byly proti těm, které se vytvořily ve Vatikánu, jen malinké žížalky. No co jsme mohly dělat, když už jsme tam dojely, tak jsme se zařadily na konec fronty, která vedla do baziliky sv. Petra.


Nakonec mi zase tolik to čekání nevadilo, protože jsem měla čas pořádně si prohlédnout Svatopeterské náměstí, které patří k jedněm z nejkrásnějších prostranství na světě. Zde všichni lidé vždy čekají, jaký kouř se při volbě nového papeže vyřítí z komínu, odtud pochází všechny nádherné záběry, které se dostávají do televize. Je to jedno z míst, které člověku vezme dech.
Řada se sunula docela rychle a tak jsme celkem brzy stanuly u dveří baziliky. Musely jsme si na sebe obléci svetr, protože jak ve Vatikánu tak v Římě se nesmí do kostela vstupovat s odhalenými rameny a koleny (proto je nejlepší vyřešit to jako já - vzít si s sebou tenký svetřík a 3/4teční kalhoty). Bazilika sv. Petra mě naprosto ohromila, protože právem nese označení"jeden z největších kostelů na světě". Byla ohromná a dokonalá!


Nejdříve jsme se vydaly směrem vzhůru, abychom se pokochaly Svatopeterským náměstím i zezhora, což rozhodně stojí za to, protože jsme viděly i pověstné vatikánské zahrady. Také jsme při stoupání vzhůru mohly obdivovat výzdobu kopule.
Když jsme sešly zpět do chrámu, prošly jsme postupně všechny lodě a zakončily to nejvýznamnějším místem chrámu - monumentálním baldachýnem, který se nachází nad pravděpodobným hrobem sv. Petra, jehož architektem se stal slavný  G. L. Bernini (archeologické výzkumy potvrdily, že v tomhle místě pod kostelem se nachází základové zdivo a pohřeb z 1.stol. n.l., ale nepotvrdilo se, že je to Petr). V podzemí chrámu se také nachází několik hrobů papežů (nejstarší prokázané ostatky ze 16.stol.) a také katolických panovníků a dalších osobností (mj. císař Ota II., Jakub II. Stuart a jeho dva synové, Kristýna I. Švédská).


A teď ještě pár dechberoucích čísel, týkajících se chrámu.
Délka chrámu s apsidou je 211,5m.. Vnitřní průměr kopule 42,56m (kopule Pantheonu, která je největší na světě, má 43,22m).. Výška střední lodi 46,20m.. Vnitřní plocha 15 160m2.. Bazilika pojme asi 20 000 lidí.. Je zde 800 sloupů.. 390 soch v nadživotní velikosti.. 45 oltářů.. Berniniho bronzový baldachýn má sloupy vysoké 29m.. Na terasu chrámu se musí vyšplhat po celkem 830 schodech (safra, my jsme ale atletky!)


Po takovém zážitku jsme byly nuceny jít se posilnit do cukrárny a na chvilku spočnout na schodech vatikánského náměstí. Tenhle okamžik pro mě byl osudný a zapříčinil mou následnou fobii z holubů, která trvá až do dnešních dní.

Poté jsme šly navštívit slavnou Sixtinskou kapli. Nějak extra jsem se na ni netěšila, říkala jsem si, že je stejně profláklá jako Koloseum, tak mě jistě zklame. Opak byl pravdou. Když člověk stojí v příšeří Sixtinské kaple (opravdu je zde hodně šero a nemůže se fotit s bleskem, takže nemáme ani žádné hezké fotky), je to totální zážitek. Opravdu jsem tehdy sledovala slavný Poslední soud namalovaný samotným Michelangelem a další božské malby! Šla jsem z tama jako v mrákotách a brala jsem to jako jeden z mých největších zážitků v životě.



Poslední z vatikánských zastávek byla Vatikánská muzea - jeden z největších komplexů uměleckých sbírek na světě.. Zde jsem se musela zamyslet nad pravdivostí slov mého strýce, zatvrzelého ateisty, který tvrdil, že církev sedí na největším bohatství světa, které prezentuje zejm. Vatikán. Je to pravda, pokud by ten vybuchl (jak to bylo nastíněno v Andělech a démonech), zmizí z povrchu zemského ta nejvýznamnější díla (ještě pomyslete na Vatikánskou knihovnu). Nachází se zde např. Etruské muzeum, Egyptské muzeum, Muzea papežů, Muzeum moderního náboženského umění, Galerie tapiserií, Galerie map, Raffaelovy síně, Galerie svícnů, Pokoje Borgiů atd. (a to jsem vyjmenovala jen zlomek). Už nás ovšem docela tlačil čas a byly jsme unavené, tak jsme to spíš proběhly. Na chvíli jsme si sedly do cukrárny, abychom nabraly ještě nějaké síly, protože nás čekal ještě jeden úkol - omrknout Andělský hrad, který stojí na břehu řeky Tibery.

Tahle kruhová stavba byla po staletí využívána jako vojenská bašta, byl útočištěm papežů v dobách nepokojů  a církev jej využívala také jako vězení a mučírnu (vězeň např. Giordano Bruno). Je zde vybudována také tajná úniková chodba, která spojuje Andělský hrad s Chrámem sv. Petra. Na to, abychom se šly podívat dovnitř už nebyl čas, tak jsme se aspoň prošly zahradami kolem hradu - i to stačilo na to, aby na mě hrad udělal obrovský dojem!



Chvilku jsme spočly na pokoji a šly konečně na pravou italskou večeři - na pizzu. Musím říct, že jakkoli je pizza vychvalovaná, přišla mi taková docela normální (jediný rozdíl byl v tom, že těsto bylo opravdu extra teňounké). Měly jsme vlastního čísníka, který mě miloval (typický Ital milující všechny turistky).. Takže když jsem si objednala džus, přinesl čerstvě vymačkaný pomeranč. Když jsem chtěla nějakou sladkou tečku, přinesl čerstvé jahody s rozmačkanou jahodovou šťávou a pravou šlehačkou (jedna z nejlepších věcí, co jsem v Itálii jedla). No skvěle jsme si večeři užily a taky za ni vysolily pěkné prachy. A pak už jsme šly padnout za vlast.

P.S. S některými čísly a informacemi mi pomáhala teta Wiki..

Komentáře

  1. Krásné fotky, do Říma bych jednou chtěla:)

    http://carolinegrey.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Vypadá to tam krásně ;) Taky bych se tam chtěla podívat...

    OdpovědětVymazat
  3. Tak som sa teraz spomienkami vrátila rok dozadu, kedy som bola v Ríme a zaspomínala si. :) V Ríme je toľko nádherných pamiatok, že až je ťažké to všetko prejsť a potom prichádza už aj taký "syndróm vyhorenia", kedy som z toho všetkého úplne presýtená a chcem ísť domov. A až potom si uvedomím, kde som to vlastne bola. :) Tebe sa to nestalo?

    DominicaLand

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi poutavá a čtivá reportáž. Opravdu jste si to museli užít.

    OdpovědětVymazat
  5. fotky sú krásne ale ten zážitok musel byť ešte krajší :) Posledný súd- tak na toto sa ja chcem raz pozrieť,verím že to muselo byť dychvyrážajúce .. o tom hrade som síce ešte nikdy nepočula ale tiež vyzerá veľmi zaujímavo :) idem ešte prečítať 1. časť :D

    OdpovědětVymazat
  6. Moc se těším až se podívám do Říma..:)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…