Rose.Tascher

D enno denně obdivuji svou mamku, že má natolik pevné nervy, aby dokázala pracovat ve zdravotnictví. Všichni dobře víme, jací umí být lidé kolem magoři. A začala jsem ji obdivovat ještě 2x víc od té doby, co byl v nemocnici můj děda.. Ji a plno dalších doktorů a zdravotních sester. M ůj děda je typ chlapa, který má vždy pravdu.. No, takže je to vlastně normální chlap. A čím je starší, tím větší tu pravdu má. Za svůj život dokázal zvládnout kuchařinu, veterinu, strojařinu, učitelštinu, právničinu, stavařinu.. - díky bohu, do tajů mého oboru ještě nestihl proniknout. Jediné, co o tom ví je to, že je mi to vlastně do budoucna uplně k ničemu.. A teď nedávno se z něj stal dokonce doktor. B olelo ho srdce a začal špatně dýchat. Naštěstí je, narozdíl od mého taťky, jeden z těch rozumnějších a když něco není v pořádku, navštíví doktora. Ten mu udělal testy a poslal jej lehnout do nemocnice, protože jeho srdce z 60% nepracovalo. Musel tam být na dietě, jíst prášky, které mu dávali a nesměl k...

J á bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný .. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené? P okud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byl...

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...

Člověk je od přírody společenský tvor. Má kolem sebe vždy rád známé lidi a přátele. Ale co jsou to pro nás vlastně ti přátelé? Někdo potřebuje každý večer vidět jiného známého, každý večer sedět s někým v hospodě, sbírat známé jako Pokemony, protože jen když jich mám nejvíc, jsem největší borec . Od chvíle, kdy propukla éra Facebooku, se tahle záliba ještě prohloubila a zviditelnila - každý musí mít co nejvíc přátel, co z toho, že polovinu z nich jsme sto let neviděli, hlavně že je máme na Facebooku a jsme borci. Ovšem já zjistila, že ve skutečném světě neni nic tak lehké, jako na internetové síti. Kolik z vás může říci, že ať se mu v životě stane cokoli špatného, ať musí zdolávat jakkoli náročné překážky, bude mít vedle sebe někoho, o koho se může opřít? Vždy jsem si myslela, že co se týče přátel, mám štěstí, můžu být spokojená. Ale v průběhu posledních několika měsíců, posledního roku, jsem zjistila, že jsem se zmýlila. Být spokojená nestačí - každý večer děkuji tomu nahoře za to...

Jo Marie Rose ztratila po roce manželství svou životní lásku - jejího manžela zabili v Afganistánu. Aby dokázala dál žít, odejde z práce i z města, ve kterém žila - a z manželovy pojistky zakoupí malý penzion, který pojmenuje Růžový přístav. Prvním hostel je Joshua, který z města Cedar Cove odešel proto, že po smrti matky jej nevlastní otec vyhodil z domu. Teď starý pán umírá a ačkoli si to nikdy nepřizná, Joshe potřebuje, jakožto posledního žijícího příbuzného. Druhým hostem je Abby, která také před lety odešla z města - na střední škole zavinila autonehodu, při které zemřela její nejlepší kamarádka Angela. Abby od té doby žije s hrozným pocitem viny a s nikým se nedokáže sblížit. Do města se vrací jen proto, že se její bratr žení. Zdá se, že penzion je místem hojení srdcí - Jo Marie najde opět svůj vnitřní klid a plně se oddá role hostitelky, Josh se usmíří se svým nevlastním otcem ještě před tím, než starý pán zemře a Abby zjistí, že už ji nikdo neviní z nehody, která se stala př...

Ačkoli si spousta lidí myslí, že lidská rasa je dokonalá a neomylná, každý z nás udělal v životě nejméně jednu chybu. Pokud patříte mezi ty, jejichž chyby se dají spočítat na prstech jedné ruky, upřímně vám gratuluji - jste téměř dokonalí. My ostatní smrtelníci se spokojíme s tím, že si své chyby přiznáme a do budoucna se jim snažíme vyvarovat a žít ve spokojenosti vlastní i spokojenosti okolí.. Pak jsou tady taková individua, jako já, kterým jde zejména o spokojenost vlastní.. Ale o tom možná někdy jindy. Opakem k extrému Téměř dokonalých , je druhý extrém - lidé často chybující. A tahle skupina se dělí ještě do dvou podskupin .. dobrá - slibuji, že příště vám k tomu nakresím i strom s vysvětlivkama. Ti, kteří si svou chybu uvědomí a do budoucna se jí snaží vyvarovat - což je v mém řetězci a na mém stromě spojuje opět s normálně chybujícími smrtelníky. Ovšem druhá skupina lidí jsou ti, kteří si své chyby buď neuvědomují a nebo si je uvědomují, ale i tak v tomhle tempu nadále pok...

Jean-Baptiste Grenoulle je člověk s nejvyvinutějším čichem na světě. Na svět se už od narození nedívá očima, ale svým nosem. Jednoho dne k němu, skrz odporný zápach Paříže, pronikne nejkrásnější vůně, jakou kdy cítil. A když jde za pachem zjistí, že vůně patří rusovlasému děvčeti prodávajícímu mirabelky. Bez sebemenší pohnutky ji zabije a pak si co nepřesněji uchovává její úžasnou vůni v paměti. A od toho dne je jeho záměr jasný - musí vynalézt nejdokonalejší parfém na světě. Ale žádný parfém z květů nebo jiných plodů nebude ten nejlepší - ten musí vzniknout smícháním dokonalých vůní mladých pann. A tak začne Grenoulle systematicky vraždit nádherná děvčata, aniž by kdokoli přišel na pachatele - protože ačkoli on cítí všechno, svůj osobní pach nikdy neměl. A proto si pro sebe míchá parfémy, které ostatním voní jako nevinnost, zloba, láska.. A podle toho se k němu lidé chovají, aniž by dokázali pochopit proč. Nikoho nikdy nenapadne, že čichové smysly jsou pro člověka tak důležité. ...

  Už ve chvíli, kdy jsem začala chápat pojmy nevěsta, ženich, svatba, šaty .., jsem věděla, že jsem se narodila pro tento slavný den. Pro den, kdy se probudím a budu vědět, že se můžu obléct do nejkrásnějších svatebních šatů, dát na hlavu korunku a být pro jednou oficiálně princeznou a hlavní postavou planety. Už tolik let sama sebe vidím kráčet uličkou k oltáři a užívám si ty obdivné pohledy okolí, kterým vévodí pohled muže u oltáře. A jak vlastně ten muž vypadá? V průběhu asi deseti let se mé představy o ideální svatbě měnily. Jednou jsem chtěla být růžová cukrkandlová princezna, podruhé jsem chtěla mít černé šaty a vytetované svatební prstýnky, následně jsem přešla k šatům s peříčky.. Teď chci být prostě jen nadpozemsky krásná. A to budu jen v jednom jediném případě - že budu šťastná a budu vědět, že u oltáře na mě čeká ten pravý. Ale jak poznám, že je to on, když i jeho podoba se v průběhu let měnila, stejně jako mé šaty? Jen jednou v životě jsem opravdu cítila, že vedle ...