"Svatby jsou hloupost. Lidé by se neměli párovat na celý život.."

 
Už ve chvíli, kdy jsem začala chápat pojmy nevěsta, ženich, svatba, šaty.., jsem věděla, že jsem se narodila pro tento slavný den. Pro den, kdy se probudím a budu vědět, že se můžu obléct do nejkrásnějších svatebních šatů, dát na hlavu korunku a být pro jednou oficiálně princeznou a hlavní postavou planety. Už tolik let sama sebe vidím kráčet uličkou k oltáři a užívám si ty obdivné pohledy okolí, kterým vévodí pohled muže u oltáře. A jak vlastně ten muž vypadá?
V průběhu asi deseti let se mé představy o ideální svatbě měnily. Jednou jsem chtěla být růžová cukrkandlová princezna, podruhé jsem chtěla mít černé šaty a vytetované svatební prstýnky, následně jsem přešla k šatům s peříčky.. Teď chci být prostě jen nadpozemsky krásná. A to budu jen v jednom jediném případě - že budu šťastná a budu vědět, že u oltáře na mě čeká ten pravý. Ale jak poznám, že je to on, když i jeho podoba se v průběhu let měnila, stejně jako mé šaty?
Jen jednou v životě jsem opravdu cítila, že vedle mě stojí ten pravý, se kterým bych byla nadpozemsky krásná. Ale on si odešel stoupnout k jinému oltáři. Šel udělat jinou princeznu nadpozemsky krásnou. Tak jak mám vědět, že u mého oltáře teď stojí ten pravý?
Vždy jsem se zaměřovala přímo na ten den. Den, kdy musí být všechno tak dokonalé, až to bolí. Ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co přijde po tom dni. Až se z mého prince od oltáře stane obyčejný člověk, který může pochybovat a dělat chyby. Záleží v takových chvílich na tom přeslazeném dni? V takových chvílích záleží na lásce, která vás do kostela dovedla. A jen díky ní bude princezna opravdu nadpozemsky krásná bytost, princ bude opravdu ten pravý a život bude pohádkou.
V dnešní době už není lehké věřit v pohádky. Ale já věřím v nejkrásnější dny života, které bychom bez pohádek neprožívali.