Přeskočit na hlavní obsah

Podzim za dveřmi

Na základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu.
Já podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu).
Nevím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je strašná radost, kdykoli si uvědomím, že za 3 dny je tady oficiálně podzim. Možná vědomí toho, že mě nejspíš opět čeká něco nového, možná radost z toho, že díky novému školnímu roku se opět všichni sejdeme na bytě, možná proto, že loňský podzim pro mě bylo jedno z nejkrásnějších obdobích v životě. A nebo prostě jen nejasné tušení toho, že přijde něco strašně skvělého. Moc v to doufám..!
Jedna věc mě na podzimu ovšem hrozně mrzí - lidé se v tu dobu začnou vždy zahalovat do 50ti odstínů šedi. Je to paradox vzhledem k tomu, jak je podzim barevný. Přesto se v září vždy něco stane a pro lidi existují jen hnědé a zemité barvy. Vždyť podzim je také o fialové, červené, žluté, oranžové - a všech jejich odstínech, tak nebuďte takové "konzervy" a pojďte se z podzimu těšit se mnou!

Komentáře

  1. všimla jsem si, že jakmile začne podzim, všechno se mění.... příroda je barevná a lidé šedí, černí a hnědí... je to smutné...podzim stále nemám moc ráda... raději mám jaro :) ale na podzimu mám ráda večery v dece s čajem v ruce a knihou v klíně :D

    OdpovědětVymazat
  2. Milujem jeseeeeeň. Konečne je tuuuu :)

    Poď ku mne na GIVEAWAY
    Nika

    OdpovědětVymazat
  3. To isté sme na základnej robili aj my :) krásny článok :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tento rok se těším na podzim víc, než kdy jindy, nevím proč :) To já nosím na pozdim i barevné věci
    Blog by Veru

    OdpovědětVymazat
  5. to sbírání listí si pamatuju :DD vždycky sem to nesnášela, zapomínala sem na to :D
    a taky sem podzim dřív neměla ráda, ale teď ho zbožňuju :3

    OdpovědětVymazat
  6. Krásný článek, já na podzimu nejvíc miluju procházky barevným listím a zachumlané večery v dece :))

    OdpovědětVymazat
  7. jesen je najlepsia :) uplne NAJlepsia :)

    OdpovědětVymazat
  8. Já jsem kdysi také nefandila podzimu. Ale zrovna ten čaj, ta vůně, ta chuť, to jak tě zahřeje a i to jaký je super společník při filmu, při psaní na blogu, nebo jen tak u relaxování, mi změnil názor. :)
    A ano. Mám z podzimu stejnou radost jako ty. Akorát do žluté či oranžové barvě mě fakt nedostaneš! ;D

    OdpovědětVymazat
  9. Já podzim miluju už od malička :) Barevné listí, hezky to šustí, navíc miluju svetry, kabáty, svíčky a teplé čaje.... a tohle všechno je pro mě podzim. A navíc mám narozky a kupují se pomalu už dárky na Vánoce :)

    OdpovědětVymazat
  10. Mám v tom jasno, jednoznačně miluji léto! Ale po přečtení tvého článku mám chuť dát šanci podzimu.

    http://missalexy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  11. voči ročným obdobiam som trošku skeptická ja proste milujem leto a dokázala by som ho mať 365 dní v roku nonstop a nič iné by mi nechýbalo :D ale takisto si uvedomujem že na každom období je čosi čarovné a ty si tú jeseň vystihla tie farby a ten čerstvý vzduch a to slniečko :) to čo ma štve ale najviac je asi to že nikdy neviem ako sa obliecť lebo ráno je hrozná zima a poobede už zhadzujem vrstvy :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…