Přeskočit na hlavní obsah

Dvojí metr



Ačkoli si spousta lidí myslí, že lidská rasa je dokonalá a neomylná, každý z nás udělal v životě nejméně jednu chybu. Pokud patříte mezi ty, jejichž chyby se dají spočítat na prstech jedné ruky, upřímně vám gratuluji - jste téměř dokonalí. My ostatní smrtelníci se spokojíme s tím, že si své chyby přiznáme a do budoucna se jim snažíme vyvarovat a žít ve spokojenosti vlastní i spokojenosti okolí.. Pak jsou tady taková individua, jako já, kterým jde zejména o spokojenost vlastní.. Ale o tom možná někdy jindy.
Opakem k extrému Téměř dokonalých, je druhý extrém - lidé často chybující. A tahle skupina se dělí ještě do dvou podskupin .. dobrá - slibuji, že příště vám k tomu nakresím i strom s vysvětlivkama. Ti, kteří si svou chybu uvědomí a do budoucna se jí snaží vyvarovat - což je v mém řetězci a na mém stromě spojuje opět s normálně chybujícími smrtelníky. Ovšem druhá skupina lidí jsou ti, kteří si své chyby buď neuvědomují a nebo si je uvědomují, ale i tak v tomhle tempu nadále pokračují.. Když nam tím tak přemýšlím, třeba v tom vidí sport a adrenalin, to by je možná trochu omlouvalo. Potom je docela těžké pokoušet se s takovýma lidma sžít a nějak dohromady fungovat. Já jich pár takových znám..
A před pár dny jsem zjistila, že jsou lidé také rozděleni dle toho, jak umí odpouštět. I zde existují normální lidé a extrémy. Normální lidé dokáží uvažovat podobně racionálně, jako já a uznat, že chybovat je lidské a stejně tak odpouštět - a dokáží spoustu věcí překounsnout a odpustit.. Občas je na to třeba čas a silná vůle, ale odpustí.. I když si to s sebou třeba pak celý život už nosí.. Ovšem nesmí se to zvrtnout a nesmí se odpustit uplně všechno.. Člověk pak ztrácí tvář, život - je to sebetrýznitel.. A sebetrýznitelům pomáhá v šikanování sebe sama druhý extrém - "lidé ať si chybují, já můžu chybovat uplně nejvíc, ale odpouštět nikdy!" .. ano, přes náš košatý strom jsme se dopracovali k poslednímu typu jedinců Nikdy neodpouštět. Ať už mi kdokoli cokoli odpustil, já bych to nikdy neudělal a neudělám.
Díky tomuhle poslednímu typu lidí jsem zjistila jednu věc - nejsem si jista, jestli všichni, kterým jsem kdy odpustila, si můj pardon zaslouží..

A proto se ptám - neposouvá mě tenhle fakt na našem imaginárním stromě ze skupiny Racionálně uvažujících lidí, co dokáží odpouštět, do skupiny Sebetrýznitelů?

Člověk jako já, asi občas potřebuje, aby mu svět jednou za čas otevřel oči.


Komentáře

  1. Líbí se mi tvoje rozdělení lidí... Já jsem asi tak před 3 roky zjistila, že člověk se může posunout v životě dál, jenom když odpustí. Já jsem člověk, který odpouští. Ale trvá mi to strašně dlouho, klidně i několik let. Až mi to nakonec připadá, že odpouštím sama sobě. A ano, taky přemýšlím, jestli si to ten člověk zasloužil... protože někteří o odpuštění ani nestojí....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někteří o odpuštění nestojí.. a nebo někteří o něj ani neumí požádat. A to je pak docela smutné.

      Vymazat
  2. Moc hezký článek, pěkně se ti povedlo ty lidi rozdělit do skupin a myslím, že nemůžu nic jinýho, než souhlasit.
    Dřív bych řekla, že jsem patřila mezi ty hodně (opravdu extrémně) chybující, ale pokaždý jsem si svoji chybu uědomila a byla jsem schopná ji přiznat... a dokonce si i myslím, že jsem se z hodně chyb poučila... snad to tak doopravdy je. :)
    Popravdě si neuvědomuju, že bych se ve svém životě setkala s poslední typem jedinců "Nikdy neodpouštět", buďto jsem měla štěstí, nebo si to jen neuvědomuju.. :)

    OdpovědětVymazat
  3. priznám sa že som z toho článku trošku zmetena a ten obrázok by sa fakt zišiel ale vynasnažím sa vyjadriť svoj názor snáď som to dobre pochopila :D

    ja som človek, ktorému je jasné že chybovať je ľudské.. v daaavnej minulosti (keď som bola ešte na začiatku puberty a myslela som že som všetku mudrosť sveta pojedla) som neodpúšťala skoro nič a aj v prípade že hej stále som to tomu človeku vyhadzovala na oči, nedokázala som pochopiť keď sa niekto choval tak akoby som sa ja nikdy nezachovala a preto som to tomu dotyčnému vyčítala .. časom som zistila že občas sa človek musí spáliť aby pochopil a že existuje fakt čosi ako zaslepenosť kedy človek nevidí že robí chyby (vlastná skúsenosť) ... teraz som na to tak,že si dávam pozor komu čo odpúšťam pokiaľ ide o vážnejšie veci ale vždy beriem do úvahy aj fakt, že každí robí tak ako je jemu dobre (my ľudia sme proste od prírody sebecký- niekto viac iný menej)

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsaný článek, donutil mě se hodně zamyslet.. Moc zajímavě si lidi roztřídila, ale vše má prostě i tak svá pro a proti. Já bych dle tebe dřív spíš zapadla do těch, kteří odpouštějí.. ale upřímně to také není moc dobré.. každý si pak na Vás moc dovolí a zkouší, kolik toho unesete. Takže zas je nejlepší být někde na půli cesty. Odpouštím, ale jen když cítím, že prosba o odpuštění byla upřímná.. Nesmí jich být taky moc ;) Kolikrát by si byla schopna lidem odpustit chyby? Já méně známým jednou, v opravdu těžkých situacích a v hodně blízké společnosti možná i dvakrát, to je ale můj strop ;))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, kolikrát dokážu odpouštět záleží na vážnosti prohřešku.. Je pravda, že už jednou jsem odpustila člověku, který mi nehorázně ublížil a nikdy bych nevěřila, že mu odpustit dokážu.. Ale pokud by to udělal podruhé, tak vím, že už bych mu neodpustila nikdy..
      Co se týče ale nějaký méně závažných prohřešků, jsem schopna odpustit víckrát - ale také všeho s mírou, i já mám svůj pohár, který může přetéci :)

      Ale naprosto souhlasím s tím, že když lidé moc často odpouští, ostatní si na ně hodně dovolují.. tak jak jsem psala v článku - ti lidé ztrácí svou tvář :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: lak na vlasy Cien professional

Nutno předem poznamenat, že laky na vlasy příliš nepoužívám. Většinou je mám od toho, aby si " přilepila " odstávající části baby vlásků k hlavě nebo zamezila jejich nenápadnému vytrčení se z účesu. Pro tento účel je dostačující jakýkoli lak na vlasy. Jednou za čas ale udělám náročnější zátěžovou zkoušku - navlním vlasy a požaduji, aby mi navlněné vydržely celý den, aniž bych na ně musela vystříkat celý flakon laku na vlasy. Nechci si z vlasů dělat nepohyblivou paruku - potřebuji, aby se vlasy hýbaly, dýchaly, ale zároveň na nich vydržely hezké andělské lokny. Cien professional lak na vlasy s keratinem - pro větší objem. Mnou recenzovaný lak na vlasy má vol. 3 . Já většinou používám 4 nebo 5, takže tohle pro mě byl docela nízký kalibr - a musím poznamenat, že se asi zase vrátím k vyšším číslům, protože trojka mi vlny rozhodně neudržela ani pár hodin. To jen tak mimo, pro lidi, kteří mají stejné požadavky jako já. Co ale tento lak opravdu slibuje? Ud

Když miluješ, tak celým srdcem

Myslím, že je na čase napsat další oslavný článek.. M oje mamka minulý týden oslavila čtyřicetiny - ano, jí je čerstvých 40, mně čerstvých 22 - měla mě, když byla ještě veeeelmi mladá. Vlastně, kdybych se pomamila, měla bych v tuhle chvíli už skoro pětileté dítě (prooooč jsem se nepomamila?) V iděli jste seriál Gilmorova děvčata ? Já ho teď sjíždím pravidelně od začátku do konce a musím konstatovat jednu věc - jsem jedna z mála lidí, kteří nemusí závidět úžasný vztah Lorelai a Rory - protože já si celý život tenhle vztah prožívám. K dyž bylo mamce tolik, kolik je teď mně, musela opustit mého otce - po velmi těžkých chvílích, které jsme si s ním prožily - on život s alkoholikem není peříčko. Ve 22 letech zůstala sama se čtyřletým dítětem - a přesto mi nikdy nic nechybělo a byla jsem šťastné děcko, jako všechny ostatní, které měly rodinu úplnou. Samozřejmě hrozně moc vděčíme také babičkám a dědečkům, kteří pomáhali, jak jen se dalo. Stejně ale nepřestanu nikdy obdivovat mamku za

Sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň

V e 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase) . No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A . Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství ... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na