Přeskočit na hlavní obsah

Dvojí metr



Ačkoli si spousta lidí myslí, že lidská rasa je dokonalá a neomylná, každý z nás udělal v životě nejméně jednu chybu. Pokud patříte mezi ty, jejichž chyby se dají spočítat na prstech jedné ruky, upřímně vám gratuluji - jste téměř dokonalí. My ostatní smrtelníci se spokojíme s tím, že si své chyby přiznáme a do budoucna se jim snažíme vyvarovat a žít ve spokojenosti vlastní i spokojenosti okolí.. Pak jsou tady taková individua, jako já, kterým jde zejména o spokojenost vlastní.. Ale o tom možná někdy jindy.
Opakem k extrému Téměř dokonalých, je druhý extrém - lidé často chybující. A tahle skupina se dělí ještě do dvou podskupin .. dobrá - slibuji, že příště vám k tomu nakresím i strom s vysvětlivkama. Ti, kteří si svou chybu uvědomí a do budoucna se jí snaží vyvarovat - což je v mém řetězci a na mém stromě spojuje opět s normálně chybujícími smrtelníky. Ovšem druhá skupina lidí jsou ti, kteří si své chyby buď neuvědomují a nebo si je uvědomují, ale i tak v tomhle tempu nadále pokračují.. Když nam tím tak přemýšlím, třeba v tom vidí sport a adrenalin, to by je možná trochu omlouvalo. Potom je docela těžké pokoušet se s takovýma lidma sžít a nějak dohromady fungovat. Já jich pár takových znám..
A před pár dny jsem zjistila, že jsou lidé také rozděleni dle toho, jak umí odpouštět. I zde existují normální lidé a extrémy. Normální lidé dokáží uvažovat podobně racionálně, jako já a uznat, že chybovat je lidské a stejně tak odpouštět - a dokáží spoustu věcí překounsnout a odpustit.. Občas je na to třeba čas a silná vůle, ale odpustí.. I když si to s sebou třeba pak celý život už nosí.. Ovšem nesmí se to zvrtnout a nesmí se odpustit uplně všechno.. Člověk pak ztrácí tvář, život - je to sebetrýznitel.. A sebetrýznitelům pomáhá v šikanování sebe sama druhý extrém - "lidé ať si chybují, já můžu chybovat uplně nejvíc, ale odpouštět nikdy!" .. ano, přes náš košatý strom jsme se dopracovali k poslednímu typu jedinců Nikdy neodpouštět. Ať už mi kdokoli cokoli odpustil, já bych to nikdy neudělal a neudělám.
Díky tomuhle poslednímu typu lidí jsem zjistila jednu věc - nejsem si jista, jestli všichni, kterým jsem kdy odpustila, si můj pardon zaslouží..

A proto se ptám - neposouvá mě tenhle fakt na našem imaginárním stromě ze skupiny Racionálně uvažujících lidí, co dokáží odpouštět, do skupiny Sebetrýznitelů?

Člověk jako já, asi občas potřebuje, aby mu svět jednou za čas otevřel oči.


Komentáře

  1. Líbí se mi tvoje rozdělení lidí... Já jsem asi tak před 3 roky zjistila, že člověk se může posunout v životě dál, jenom když odpustí. Já jsem člověk, který odpouští. Ale trvá mi to strašně dlouho, klidně i několik let. Až mi to nakonec připadá, že odpouštím sama sobě. A ano, taky přemýšlím, jestli si to ten člověk zasloužil... protože někteří o odpuštění ani nestojí....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někteří o odpuštění nestojí.. a nebo někteří o něj ani neumí požádat. A to je pak docela smutné.

      Vymazat
  2. Moc hezký článek, pěkně se ti povedlo ty lidi rozdělit do skupin a myslím, že nemůžu nic jinýho, než souhlasit.
    Dřív bych řekla, že jsem patřila mezi ty hodně (opravdu extrémně) chybující, ale pokaždý jsem si svoji chybu uědomila a byla jsem schopná ji přiznat... a dokonce si i myslím, že jsem se z hodně chyb poučila... snad to tak doopravdy je. :)
    Popravdě si neuvědomuju, že bych se ve svém životě setkala s poslední typem jedinců "Nikdy neodpouštět", buďto jsem měla štěstí, nebo si to jen neuvědomuju.. :)

    OdpovědětVymazat
  3. priznám sa že som z toho článku trošku zmetena a ten obrázok by sa fakt zišiel ale vynasnažím sa vyjadriť svoj názor snáď som to dobre pochopila :D

    ja som človek, ktorému je jasné že chybovať je ľudské.. v daaavnej minulosti (keď som bola ešte na začiatku puberty a myslela som že som všetku mudrosť sveta pojedla) som neodpúšťala skoro nič a aj v prípade že hej stále som to tomu človeku vyhadzovala na oči, nedokázala som pochopiť keď sa niekto choval tak akoby som sa ja nikdy nezachovala a preto som to tomu dotyčnému vyčítala .. časom som zistila že občas sa človek musí spáliť aby pochopil a že existuje fakt čosi ako zaslepenosť kedy človek nevidí že robí chyby (vlastná skúsenosť) ... teraz som na to tak,že si dávam pozor komu čo odpúšťam pokiaľ ide o vážnejšie veci ale vždy beriem do úvahy aj fakt, že každí robí tak ako je jemu dobre (my ľudia sme proste od prírody sebecký- niekto viac iný menej)

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsaný článek, donutil mě se hodně zamyslet.. Moc zajímavě si lidi roztřídila, ale vše má prostě i tak svá pro a proti. Já bych dle tebe dřív spíš zapadla do těch, kteří odpouštějí.. ale upřímně to také není moc dobré.. každý si pak na Vás moc dovolí a zkouší, kolik toho unesete. Takže zas je nejlepší být někde na půli cesty. Odpouštím, ale jen když cítím, že prosba o odpuštění byla upřímná.. Nesmí jich být taky moc ;) Kolikrát by si byla schopna lidem odpustit chyby? Já méně známým jednou, v opravdu těžkých situacích a v hodně blízké společnosti možná i dvakrát, to je ale můj strop ;))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, kolikrát dokážu odpouštět záleží na vážnosti prohřešku.. Je pravda, že už jednou jsem odpustila člověku, který mi nehorázně ublížil a nikdy bych nevěřila, že mu odpustit dokážu.. Ale pokud by to udělal podruhé, tak vím, že už bych mu neodpustila nikdy..
      Co se týče ale nějaký méně závažných prohřešků, jsem schopna odpustit víckrát - ale také všeho s mírou, i já mám svůj pohár, který může přetéci :)

      Ale naprosto souhlasím s tím, že když lidé moc často odpouští, ostatní si na ně hodně dovolují.. tak jak jsem psala v článku - ti lidé ztrácí svou tvář :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…