Rose.Tascher

K olikrát už lidstvo zažilo těžké časy kvůli své naivní víře v slova? Myslím, že soutěž o nejlepšího demagoga by bezkonkurenčně vyhrál Hitler. A jak lidé dopadli, když mu uvěřili? Nebýt spojení většiny národů, se světem by to dopadlo velice špatně, byl by zdecimován a rozdrcen. P řesně tak to teď dopadlo se mnou. Mým životem prošli dva obrovští demagogové - jeden z nich si své divadlo střihl dokonce několikrát. Když ho sehrál poprvé, myslela jsem si, že nejsem už nikdy schopna mu odpustit. Ale byla jsem.. Když to udělal podruhé,  nějak jsem si říkala, že si za to můžu sama a že na to kašlu.. Když to udělal potřetí, vzala jsem to s klidem, protože v průběhu těch několika představení jsem se proti jeho herectví obrnila a hlavně jsem v průběhu celého čísla nezapomínala na to, že to je jen hra. P ak jsem potkala druhého takového, který měl herectví v popisu práce. Ale říkala jsem si "vždyť málo kdo si chce tahat práci do osobního života" - ou, trochu jsem se spletla a jsou i t...

5 0 shades of grey šílenství už naštěstí začíná postupně upadat ( dokud lidi nezačnou bláznit z filmu ) a do popředí se dostávají mnohem kvalitnější snímky. Kdyby se mě teď někdo na ulici zeptal, která kniha/film v poslední době způsobila největší boom, má odpověď je zcela jasná - Hvězdy nám nepřály . J á osobně jsem knihu nečetla, odvrhla jsem své předsevzetí " nikdy se nedívat na filmy dřív, než si přečtu knížku " a podívala se na filmové zpracování. I když musím říct, že jsem k tomu byla chvíli přemlouvána a moc se mi do toho nechtělo, protože jsem věděla, jak to dopadne - a taky jsem věděla, jaká jsem cíťa a že takový film nemám šanci psychicky zvládnout. Nakonec jsme s Nejmilovanější nastřádaly kapesníčky a zasedly k noťasu. A tímhle večerem jsem Hvězdy nám nepřály zařadila mezi mé nejoblíbenější filmy - a to z mnoha důvodů. B yla jsem jedním z lidí, kteří už dopředu vědí, jak to dopadne. TEN, KDO TO NEVÍ A NECHCE TO VĚDĚT, AŤ TENHLE ODSTAVEC NEČTE. Věděla jsem, že ...

J e chladné zimní dopoledne a Nancy Harmová váhá, jestli pustit své děti, Michaela a Melissu, ven. Nakonec ji dětské prosby udolají a děti se vydávají na zahradu. Nancy má ovšem stále špatné tušení. Přesto se svou úzkost se snaží ignorovat, ačkoli k ní má plné právo - vždyť je to teprve několik let od doby, co byly její dvě děti z bývalého manželství nalezeny utopeny a z jejich vraždy obviněna právě Nancy. Jen krůček ji dělil od smrti v elektrickém křesle. Díky útěku korunního svědka nebyla odsouzena a mohla si  odjet vybudovat nový život. A to se jí povedlo - má dvě děti a manžela, který ji miluje a jako jediný zná celou její minulost. K dyž Nancy později volá své děti domů, nikdo se neozývá, nikdě nejsou. A kolotoč hrůzy začíná nanovo - najde Nancy opět své děti mrtvé? Na pomoc přijíždí světový teraput, který jí pomocí hypnozy pomáhá si vzpomenout na vzpomínky, které její paměť díky prožité hrůze vytěsnila. A skutečně se takto podaří najít vraha - ale nebude příliš pozdě? M....

Kdybys mohla změnit jeden den ve svém životě - který by to byl? Žádný . Tvůj život je tak dokonalý, že nechceš nic měnit? Ne. Můj život je krásný a já si nemám na co stěžovat, přestože jsem už několikrát pořádně padla na hubu, přestože mě hrozně moc lidí zklamalo.. Přesto bych nic neměnila - protože můj život je takový, jaký být má. T enhle imaginární rozhovor jsem dnes vedla sama se svým druhým já (ano, jsem tak trochu magor). To proto, že jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala před pár měsíci chybu, když jsem si do života pustila takové lidi, jaké jsem pustila. Ale ačkoli mi ti lidé ublížili a nebo vím, že ublíží, pokud je nechám, stejně bych to nechtěla změnit. Protože já zastávám ten názor, že vše, co se stalo, tak se stalo z nějakého důvodu a stát se mělo. P řed rokem jsem ztratila člověka, který pro mě byl celý svět. Ale přesto, i kdybych to mohla změnit - zkusit udělat něco pro to, aby se to nestalo - tak to neudělám. Sice mi bylo strašně, ale zároveň jsem díky tomu získala s...

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

... v ěřím, že tuhle písničku znají všichni - i ti, co nejsou fanoušky Chinasky nebo seriálu Vinaři. Já nejsem fanouškem ani jednoho, ale zato jsem obrovským fanouškem jižní Moravy. A než se uskuteční můj sen a já tam budu jednoho krásného dne bydlet, chytám se zatím aspoň každé příležitosti, která mě na J Mor zavane. A když to má ještě znamenat celý den pití vína/burčáku, tak tomu člověk nemůže odolat. U ž pár měsíců zpátky jsme se s mou Nejmilovanější dohodly, že letos se burčákový pochod v Mutěnicích nemůže obejít bez nás (už tak nechápu, jak se mohl minulé roky bez nás obejít) - a tak se stalo a my včera v 7.45hod vyjížděly směr jih. Po dvouhodinách spánku, které jsem tu noc absolvovala, jsem chvilkama v autobuse přemýšlela, jestli ten den neumřu - neumřela jsem ! Naše první zastávka byla ve sklípcích v Miloticích, kde jsem odmítala pít burčák do chvíle, než jsem ochutnala výborný červený - a pak už se chodilo jen po stáncích a hledal se červený burčák. V 11.30h jsme vysedl...

M iluji studenstský život a tolik mi přes prázdniny chyběl! Obvykle mají lidé období prázdnin nejvíc akční a přes školu nudu, ale já to mám přesně opačně. Já se většinou přes prázdniny nudím a nabírám síly pro školní rok - prázdniny jsou mým obdobím zimního spánku a vyčkávání chvil, kdy myši mají pré - a minulý týden byl přesně tak supr, jak si představuji. P rvní večer kolaudovali naši známí byt. Vůbec se nám tam nechtělo, byly jsme unavené a rozležené, ale usoudily jsme, že na hodinku jít posedět můžem. Udělaly jsme ze sebe kočky, koupily 3 litry vína - s tím, že si dáme tak dvě sklenky a zbytek zůstane na další den - a vyrazily jsme. Seděli jsme, povídali, pili, jedli a najednou bylo 23hod - čili čas, který jsme si určily k odletu. Mrkly jsme na sebe a usoudily jsme, že se nám domů nechce - nevadí, půjdem za půl hodinky . Za půlhodinky jsem opět mrkla na holky - opět se nám nechtělo a náš Fahrplan šel do kélu. Tímhle posledním mrknutím navždy vybuchla věta, kterou jsme pronesl...

J sem člověk, který nesnáší prohry.. Už jednou/dvakrát jsem to vzdala a cítím, že přicházím do okamžiku, kdy to budu muset udělat zase.. Dnes jsem četla jeden citát "Být ve vztahu neznamená, pořád se líbat, držet se za ruce a všude se ukazovat. Znamená to být šťastný s někým, kdo tě dělá šťastným takovým způsobem, jakým to jiný nedokáže." No, k tomu držení se za ruky mám své výhrady, protože pro mě je to jeden z největších projevů lásky a proto já se jen tak s někým nikdy za ruky nedržím.. Ale se zbytkem naprosto souhlasím. Láska je o tom pocitu štěstí, který člověk cítí uvnitř. M ě to v tuhle chvíli zevnitř jen rozežírá a ubíjí. Snažím se najít ten pocit štěstí, ale nikdo mi k němu neukazuje cestičku. Jsem naplno racionálně uvažující člověk, abych pochopila, že tohle všechno je sakra špatně, že bych od toho měla dát ruce pryč a odejít. Vím, že bych to zase dokázala, když už jsem to udělala. Ale ty odchody tak bolí, že to ještě nechci dokázat N adruhou stranu nedokáži b...