Přeskočit na hlavní obsah

Familiar Taste of Poison



Jsem člověk, který nesnáší prohry.. Už jednou/dvakrát jsem to vzdala a cítím, že přicházím do okamžiku, kdy to budu muset udělat zase.. Dnes jsem četla jeden citát "Být ve vztahu neznamená, pořád se líbat, držet se za ruce a všude se ukazovat. Znamená to být šťastný s někým, kdo tě dělá šťastným takovým způsobem, jakým to jiný nedokáže." No, k tomu držení se za ruky mám své výhrady, protože pro mě je to jeden z největších projevů lásky a proto já se jen tak s někým nikdy za ruky nedržím.. Ale se zbytkem naprosto souhlasím. Láska je o tom pocitu štěstí, který člověk cítí uvnitř.
Mě to v tuhle chvíli zevnitř jen rozežírá a ubíjí. Snažím se najít ten pocit štěstí, ale nikdo mi k němu neukazuje cestičku. Jsem naplno racionálně uvažující člověk, abych pochopila, že tohle všechno je sakra špatně, že bych od toho měla dát ruce pryč a odejít. Vím, že bych to zase dokázala, když už jsem to udělala. Ale ty odchody tak bolí, že to ještě nechci dokázat

Nadruhou stranu nedokáži být s někým, kdo pro mě neumí nic obětovat... Zase to všechno musím tahnout já a jsem z toho unavená, každý den mě bolí hlava.. Bolí mě z toho balancování, kdy stojíme na špičce a nevíme, na kterou stranu se převrátit.. Zkuste si několik měsíců balancovat na špičce, věřím, že budete unaveni stejně tak.
Ale mě už špička bolí, já cítím, že padám. A jen si přeji, abych padla na tu správnou stranu, ať už to bude jakákoli.

Pravá láska je ta, která zůstává stále, ať jí dáváme všechno, nebo jí všechno odpíráme.. Navždy to ve mně zůstane, ta část srdce bude vždycky obsazená. Ale pokud si budem navzájem všechno odpírat, zůstane obsazena opravdu jen ta malá část a už se nikdy nezvětší.. Časem zapadne prachem a já ji už nikdy nebudu chtít očistit.. Znovu už ne.
Když na sobě dvěma lidem záleží, budou vždy hledat způsob, jak to může fungovat, bez ohledu na to, jak těžké to je.. Ale my nehledáme, my se vzdáváme. Zase se chci vzdát..! Ačkoli prohru nesnáším. Umím bojovat s bolestí, se špatným obdobím, se slzama, s jinýma holkama.. Ale neumím bojovat s lhostejností a nechutí se jakkoli snažit.

Tak takhle to nějak vypadá s mým "optimistickým podzimem".




Komentáře

  1. Tyjo, je to vážně pravdivě napsané. Pokud nejsi šťastná, tak se musíš překonat a udělat další krok..

    OdpovědětVymazat
  2. To balansovanie dobre poznám. Nevieš, na ktorú stranu radšej prikloniť, na jednej strane sa to snažíš udržiavať, ale na druhej ti to neskutočne berie energiu a na konci každého dňa zistíš, že nemáš už chuť a náladu na nič. Aspoň ja som prežívala niečo podobné, a to niekoľko mesiacov vkuse. A "najlepšie" na tom všetkom bolo, že som sa toho z nejakých iracionálnych príčin nechcela vzdať. Ale raz to muselo prísť a som rada, že som z toho "von", pretože cítim, že som takto šťastnejšia. Síce mi to všetko istým spôsobom chýba, ale nie je správne dávať energiu niekomu, kto ti ju len vezme...
    Držím palce, nech sa aj ty rozhodneš správne :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Při tvé zmínce o pravé lásce, jsem si vzpomněla na tohle: Pravá láska je proces, ne událost.
    Držím ti palce a měj se hezky..:).

    OdpovědětVymazat
  4. och tak to ma mrzí že toto teraz prežívaš ale v tom že človek je časom unavený z toho že je jediny kto vzťah ťahá máš pravdu zažila som si to a tiež som bola unavená ... ale na druhej strane ja som človek ktorí sa nevzdáva toho koho miluje nech je to akokoľvek ťažké takže sa neviem do tvojej situácie tak celkom vcítiť .. ale zase každí si zaslúži človeka ktorý pre neho aj "hory prenesie" takže pokiaľ takého po svojom boku nemáš neviem či je správne to ťahať .. každopádne ti držím palce nech sa tento problém čo najskôr vyrieši k tvojej spokojnosti!! :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…