Ať vejde ten pravý - J.A. Lindqvist

Dvanáctiletý Oskar má dost starostí - spolužáci jej neustále šikanují, nemá žádné kamarády. Proto se rád prochází večer po okolí. Při jedné ze svých procházek se seznámí se zvláštní dívenkou Eli, která stále chodí jen v růžovém svetříku, ačkoli je krutá zima, zapáchá, zvláštně mluví a je až neobvykle silná a hbitá. Přesto se stane Oskarovou pravou přítelkyní. Tou dobou se začnou ve městě dít podivné věci - naleznou mrtvolu chlapce, kterého nechal někdo záměrně vykrvácet, následně se objevuje druhá mrtvola na dně jezera, jednu z obyvatelek městečka napadne zvláštní tvor a ta následně přestane vycházet přes den z domu a má stále hlad.
Postupně Oskar přichází na neuvěřitelnou věc - jeho nejlepší kamarádka je upír. A později se ukáže, že to není holčička, ale chlapec - který už není ani chlapcem. Přesto se mezi oběma vytvoří tak silné pouto, že se Oskar vzdá všeho a odejde s Eli z města. Také proto, že mu na poslední chvíli zachránila život.
Ale co se stane s nemrtvým, který díky Eli prochází městem?

Nejsem moc velký fanoušek upířích příběhů, ale tahle kniha mě zaujala natolik, že jsem si ji vzala domů. A nelituji toho, bylo to uplně o něčem jiném, než obvyklé upírské historky. Bylo to nechutné, zvrácené, vzpírající se jakémukoli logičnu, ale přesto nádherné, čisté a mrazivé, jako švédská zima.
Začátek mě nějakou dobu nebavil, ale poté mě to čímsi dostalo. Asi právě tím, jak to bylo jiné. Když jsem knihu dočetla, několik dní jsem nad ní přemýšlela a zjistila, že ve mně něco zanechala. Což se stává málokdy a vždy je to známka opravdové výjimečnosti.
Rozhodně bych ji všem doporučila i když si myslím, že je to příběh, který buď uchvátí, nebo unudí. Já jsem ten první případ a dávám mu 4/5 hvězdiček (jednu ztrácí díky tomu nudnému začátku).