Přeskočit na hlavní obsah

Svěřená bolest je poloviční ...

We heart it

Přátelství nebo vztah z rozumu je lepší, než láska, protože ta člověku bere klid a sílu.
Mí pravidelní a dlouhodobí čtenáři vědí, že přátelství se mi vždy nějak zvrtnou a vztah z rozumu nebyl nic pro mě. Ale láska mi taky zrovna 2x nepřeje. Naprosto si umím představit myšlenkové pochody mých kamarádek "Ona si pořád stěžuje, přestože se kolem ní non stop motá plno chlapů." Je to pravda, na tohle si nemůžu stěžovat. Ale tohle všechno jsou jen prázdné románky, které bych klidně všechny vyměnila za opravdovou lásku.... 
..A nebo taky ne!! 
Protože druhá část úryvku je ještě mnohem pravdivější, než ta první. V mém prvním vztahu jsem to tolik nevnímala, protože jsem věřila, že to k lásce patří. Ten každodenní strach, že přijdeme o milovanou osobu. Pochybnosti, že všechno jednou skončí. Paradoxně jsem se pořádně nadechla až to skutečně skončilo. Kdy jsem začala právě s těmi citově nezávaznými románky, které nikomu neublížily (většinou). Jenže když jsem si takový nezávazný románek chtěla užít s jednou výjimečnou osobou, došlo mi, že s ním to nikdy nepůjde. Nikdy to nebude nezávazné, protože to navždy bude člověk, kterého budu milovat. A kdykoli jsem si ho více pustila k tělu, ztratila jsem svůj klid i sílu. Protože jsem ho chtěla vlastnit, protože jsem se bála, že zase odejde, že mi ublíží, protože jsem s ním chtěla být navždy, ačkoli jsem věděla, že už to nikdy nepůjde. Tahle láska mi sebrala svobodu, sílu a možnost milovat, naprosto mě vysála. A já se smířila s tím, že nejspíše jsou mi souzeny opravdu jen ty krátkodobé románky, ve kterých mi není ubližováno.. a nevadilo mi to, brala jsem to jako léčebnou kúru, která měla trvat několik let, a která mě měla připravit zase jednou někomu věřit a někoho milovat.
A proto jsem tehdy i Tuneláře brala jako povyražení, románek, někoho, koho jsem zaujala na první pohled. Líbilo se mi, že jsem někoho pobláznila a zároveň jsem nebyla já ta poblázněná. Jenže pak se něco stalo, v některé chvíli jsem prošla tou neviditelnou bránou a karta se otočila. Tenhle amorkův šíp jsem neodrazila a on si našel cestu do mého srdce. A já myslela, že tahle střela bude opravdová, když si našla cestu po dvou letech přímo do středu určení. Jenže Amor zřejmě vždy míří do stejného místa. Protože kromě okamžiků totálního čistého štěstí, se ve mně probudily opět strach, podezřívavost, žárlivost a ještě ke všemu i absolutní nedůvěra, kterou jsem si sebou nesla právě v ráně z předešlého šípu. Původní rána nebyla uzdravená, měla na sobě jen velký strup, který se díky novému šípu protrhl a otrávil vše kolem. A já jsem si hrozně přála, aby Tunelář dokázal najít protilátku a jed odstranit. Navždy... Ale on se tímhle jedem raději nechal otrávit, vyrval si svůj šíp z mého srdce zpět a nechal ho zmizet. Šíp je fuč, ale  rána je zde stále,  mnohem větší než kdy dřív. Mé srdce už nedokáže krvácet, pouze vylučuje temné jedovaté látky, je otrávené. A zjevně dokáže otrávit i vše okolo...

... podle mě je spíš dvojnásobná, protože to, co je vyřčeno, už je skutečné.

Komentáře

  1. mrzí mě, že máš takové problémy s láskou... s láskou přichází i pochybnosti, to tak bývá... jen nesmí být silnější než něco jiného,....

    OdpovědětVymazat
  2. I když to teď možná zní jako prázdná slova, tak věřím tomu, že jednou se ten pravý najde, protože on někde je a až se potkáte, tak ti ho budeme všechny závidět :) Protože to bude někdo, kdo bude muset doplňovat tebe a tak bude muset být úžasný.
    Prošla jsem s tebou snad všemi těmi "románky", o kterých tu píšeš, a tak alespoň částečně chápu to, jak se teď cítíš. A moc ráda bych ti nějak pomohla, takže pokud bude potřeba, počítej se mnou ;)*
    Co se týče toho, co si myslí tvé kamarádky o tobě a tvých "obdivovatelích" - na pár chvil jsem si to myslela taky, ale je to už dost dlouhá doba, co jsem pochopila, že z tohohle ti štěstí nevzejde a tak vlastně není co závidět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, že s tebou můžu kdykoli počítat a jsem za to šťastná :* ale víš, že tady ty emíčko chvíle si prožívám vždycky sama, protože jinak to neumím :/ asi neumím sedět a někomu brečet na rameni, já raději budu všechny rozesmívat (občas musím i sama sebe), abych si nepošramotila svou pověst optimisty a doma si pobrečím a prospím se a pak zase hurá s úsměvem :)) já to nějak zvládnu i když je to každý den stejně těžké.. ale ty víš, jak to chodí :))

      Vymazat
  3. To, co popisuješ na začátku, znám ten pocit, ten nekonečný strach... a hlavně to, že jsou osoby, s kterými to nezávazně nejde. Měla jsem takové osoby dvě ( z těch všech xx :D). A to, jak dokáže láska člověku ublížit, na to asi nezapomenu...
    Strach, podezřívavost, žárlivost, nedůvěra - mně se zdá, že to všechno k tomu prostě patří. K tomu, když opravdu miluješ a nechceš druhého nikdy ztratit. Ale je to těžký... a možná, že to normální vlastně vůbec není, ale po tom, co jsem si zažila, tak si to jen myslím. Všechno ale asi musí být v rozumné míře (což u mě taky nikdy nebylo).
    Každopádně si myslím, že je lepší být s osobou, kterou miluješ a prožívat něco takového jako strach, než být s osobou, u které si po pár letech nejsi jistá, jestli miluješ, jestli chceš společnou budoucnost... všímáš si věcí, co tě neskutečně serou, ale zároveň se bojíš zůstat bez té osoby... (jo, vztahy z rozumu)
    No, já tě obdivuji, že dál bojuješ, nevzdáváš to... a já věřím, že na tebe ta opravdová láska někde čeká a že jednou budeš opravdu šťastná. Ta výjimečná osoba někde je. :) Už se moc těším, až ho potkáš, tobě to totiž opravdu přeju, po tom všem. :)
    A s tou svěřenou bolestí jsi to vystihla... s tím, že je spíš dvojnásobná, protože to, co už jsme někomu řekli, se stalo víc skutečným.
    Drž se, kočko, bude líp. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…