 |
| We heart it |
Přátelství nebo vztah z rozumu je lepší, než láska, protože ta člověku bere klid a sílu.
Mí pravidelní a dlouhodobí čtenáři vědí, že přátelství se mi vždy nějak zvrtnou a vztah z rozumu nebyl nic pro mě. Ale láska mi taky zrovna 2x nepřeje. Naprosto si umím představit myšlenkové pochody mých kamarádek "Ona si pořád stěžuje, přestože se kolem ní non stop motá plno chlapů." Je to pravda, na tohle si nemůžu stěžovat. Ale tohle všechno jsou jen prázdné románky, které bych klidně všechny vyměnila za opravdovou lásku....
Mí pravidelní a dlouhodobí čtenáři vědí, že přátelství se mi vždy nějak zvrtnou a vztah z rozumu nebyl nic pro mě. Ale láska mi taky zrovna 2x nepřeje. Naprosto si umím představit myšlenkové pochody mých kamarádek "Ona si pořád stěžuje, přestože se kolem ní non stop motá plno chlapů." Je to pravda, na tohle si nemůžu stěžovat. Ale tohle všechno jsou jen prázdné románky, které bych klidně všechny vyměnila za opravdovou lásku....
..A nebo taky ne!!
Protože druhá část úryvku je ještě mnohem pravdivější, než ta první. V mém prvním vztahu jsem to tolik nevnímala, protože jsem věřila, že to k lásce patří. Ten každodenní strach, že přijdeme o milovanou osobu. Pochybnosti, že všechno jednou skončí. Paradoxně jsem se pořádně nadechla až to skutečně skončilo. Kdy jsem začala právě s těmi citově nezávaznými románky, které nikomu neublížily (většinou). Jenže když jsem si takový nezávazný románek chtěla užít s jednou výjimečnou osobou, došlo mi, že s ním to nikdy nepůjde. Nikdy to nebude nezávazné, protože to navždy bude člověk, kterého budu milovat. A kdykoli jsem si ho více pustila k tělu, ztratila jsem svůj klid i sílu. Protože jsem ho chtěla vlastnit, protože jsem se bála, že zase odejde, že mi ublíží, protože jsem s ním chtěla být navždy, ačkoli jsem věděla, že už to nikdy nepůjde. Tahle láska mi sebrala svobodu, sílu a možnost milovat, naprosto mě vysála. A já se smířila s tím, že nejspíše jsou mi souzeny opravdu jen ty krátkodobé románky, ve kterých mi není ubližováno.. a nevadilo mi to, brala jsem to jako léčebnou kúru, která měla trvat několik let, a která mě měla připravit zase jednou někomu věřit a někoho milovat.
A proto jsem tehdy i Tuneláře brala jako povyražení, románek, někoho, koho jsem zaujala na první pohled. Líbilo se mi, že jsem někoho pobláznila a zároveň jsem nebyla já ta poblázněná. Jenže pak se něco stalo, v některé chvíli jsem prošla tou neviditelnou bránou a karta se otočila. Tenhle amorkův šíp jsem neodrazila a on si našel cestu do mého srdce. A já myslela, že tahle střela bude opravdová, když si našla cestu po dvou letech přímo do středu určení. Jenže Amor zřejmě vždy míří do stejného místa. Protože kromě okamžiků totálního čistého štěstí, se ve mně probudily opět strach, podezřívavost, žárlivost a ještě ke všemu i absolutní nedůvěra, kterou jsem si sebou nesla právě v ráně z předešlého šípu. Původní rána nebyla uzdravená, měla na sobě jen velký strup, který se díky novému šípu protrhl a otrávil vše kolem. A já jsem si hrozně přála, aby Tunelář dokázal najít protilátku a jed odstranit. Navždy... Ale on se tímhle jedem raději nechal otrávit, vyrval si svůj šíp z mého srdce zpět a nechal ho zmizet. Šíp je fuč, ale rána je zde stále, mnohem větší než kdy dřív. Mé srdce už nedokáže krvácet, pouze vylučuje temné jedovaté látky, je otrávené. A zjevně dokáže otrávit i vše okolo...
... podle mě je spíš dvojnásobná, protože to, co je vyřčeno, už je skutečné.
mrzí mě, že máš takové problémy s láskou... s láskou přichází i pochybnosti, to tak bývá... jen nesmí být silnější než něco jiného,....
OdpovědětVymazatI když to teď možná zní jako prázdná slova, tak věřím tomu, že jednou se ten pravý najde, protože on někde je a až se potkáte, tak ti ho budeme všechny závidět :) Protože to bude někdo, kdo bude muset doplňovat tebe a tak bude muset být úžasný.
OdpovědětVymazatProšla jsem s tebou snad všemi těmi "románky", o kterých tu píšeš, a tak alespoň částečně chápu to, jak se teď cítíš. A moc ráda bych ti nějak pomohla, takže pokud bude potřeba, počítej se mnou ;)*
Co se týče toho, co si myslí tvé kamarádky o tobě a tvých "obdivovatelích" - na pár chvil jsem si to myslela taky, ale je to už dost dlouhá doba, co jsem pochopila, že z tohohle ti štěstí nevzejde a tak vlastně není co závidět.
Vím, že s tebou můžu kdykoli počítat a jsem za to šťastná :* ale víš, že tady ty emíčko chvíle si prožívám vždycky sama, protože jinak to neumím :/ asi neumím sedět a někomu brečet na rameni, já raději budu všechny rozesmívat (občas musím i sama sebe), abych si nepošramotila svou pověst optimisty a doma si pobrečím a prospím se a pak zase hurá s úsměvem :)) já to nějak zvládnu i když je to každý den stejně těžké.. ale ty víš, jak to chodí :))
VymazatTo, co popisuješ na začátku, znám ten pocit, ten nekonečný strach... a hlavně to, že jsou osoby, s kterými to nezávazně nejde. Měla jsem takové osoby dvě ( z těch všech xx :D). A to, jak dokáže láska člověku ublížit, na to asi nezapomenu...
OdpovědětVymazatStrach, podezřívavost, žárlivost, nedůvěra - mně se zdá, že to všechno k tomu prostě patří. K tomu, když opravdu miluješ a nechceš druhého nikdy ztratit. Ale je to těžký... a možná, že to normální vlastně vůbec není, ale po tom, co jsem si zažila, tak si to jen myslím. Všechno ale asi musí být v rozumné míře (což u mě taky nikdy nebylo).
Každopádně si myslím, že je lepší být s osobou, kterou miluješ a prožívat něco takového jako strach, než být s osobou, u které si po pár letech nejsi jistá, jestli miluješ, jestli chceš společnou budoucnost... všímáš si věcí, co tě neskutečně serou, ale zároveň se bojíš zůstat bez té osoby... (jo, vztahy z rozumu)
No, já tě obdivuji, že dál bojuješ, nevzdáváš to... a já věřím, že na tebe ta opravdová láska někde čeká a že jednou budeš opravdu šťastná. Ta výjimečná osoba někde je. :) Už se moc těším, až ho potkáš, tobě to totiž opravdu přeju, po tom všem. :)
A s tou svěřenou bolestí jsi to vystihla... s tím, že je spíš dvojnásobná, protože to, co už jsme někomu řekli, se stalo víc skutečným.
Drž se, kočko, bude líp. :)
Bolest se má kouskovat. :)
OdpovědětVymazat