Přeskočit na hlavní obsah

Look in my eyes I stay strong



Každou neděli jezdím večer ve stejný čas do Olomouce do školy. Proto to vždy odpoledne vypadá stejně – mamka vaří, aby mi dala nějaké zásoby, protože já se odmítám pohybovat u sporáku déle, jak 10 minut (ano, konečně jsme se dopracovali k tomu, proč nemám chlapa – jistě to bude jediný a hlavní důvod), já to vše pomalu skládám do kufru a zjišťuji, že mi opět jeho rozměry nestačí (a to si příští týden povezu vysoké Steelky, jsem na sebe faaakt zvědava – jako doprovod bych potřebovala nějakého kulturistu), bratr už se těší, až vypadnu z domu (ano, velice se milujeme) a taťka brečí, že mě zase týden neuvidí (aby nevypadal, jako sralbotka, tak brečí jen vnitřně, samozřejmě). A ačkoli je to vždy neděle, tak já mám pokaždé při balení jiné pocity, jinou náladu a doprovází mě jiné události.

Když jsem se tenhle semestr chystala první neděli, byla jsem totálně vyděšená. Věděla jsem, že následující den uvidím člověka, který pro mě strašně moc znamenal a který mi jen tak s klidem ublížil tím, že odešel z mého života. A teď se tam měl najednou vrátit a já věděla, že nejsem připravena! Tenhle den mi dal opět poznat, že jsem schopná postavit se svému strachu a že i když mě život zavádí do různě absurdních situací, dokážu je zvládat.
Když jsem se chystala další neděli, byla jsem na tom fakt zle, po týdnu prožitém ve společnosti Stína. Tak hrozně jsem si v tu neděli uvědomovala, jak mi chybí ty chvíle, které jsem s ním trávila. Jak mi chybí naše nonstop hádky, jeho užívání slova „geniální“ v každé větě, jeho nadšení pro zvláštní věci, které já prostě nechápu. Tehdy jsem zjistila, že mi chybí vlastně úplné maličkosti, které mě ale dělaly šťastnou a kterých jsem si tehdy nestačila dostatečně užít. A hrozně mě mrzelo, že už k tomu nebudu mít nikdy příležitost.
Ale další neděli bylo všechno jinak. Najednou jsem se těšila do školy. Těšila jsem se, až uvidím Stína. Protože najednou nebyl nedosažitelný, najednou se aspoň virtuálně vrátily ty okamžiky, které mi tak chyběly. Aniž bych chápala, jak se to semlelo, život nás zas šoupl směrem k sobě. Možná se rozhodl, že je teď ten pravý čas. Já jsem odmítla řešit PROČ teď. Já jsem si to pouze 100% užívala, protože jsem tušila, že to nebude trvat věčně.
Další neděli se ve mně vystřídaly všechny pocity, na jaké si člověk vzpomene. Zamilovanost, štěstí, radost, následně hodně tvrdá chvíle a potom doba, kdy jsem necítila vůbec nic. Všechno se to semlelo během jediného dne! Ráno jsem ještě s úsměvem vzpomínala na to, že jsem prožila nejkrásnější týden za posledních několik měsíců a odpoledne jsem myslela, že další takový týden zase několik měsíců nepřijde. Protože všechno se může během jediné sekundy změnit!
Během jediné sekundy jsem před dvěma lety ztratila několikaletý vztah. Během jediné sekundy se tenhle vztah mohl zase obnovit, aby ho následující sekunda opět zabila. Během jediné sekundy jsem mohla studovat vysokou školu, aby v každé další sekundě hrozilo, že mě z ní vylijou. Během jediné sekundy jsem si ve svých třech letech zadělala na celoživotní přátelství. Během jediné sekundy jsem před několika dny prožívala vysněné chvíle, abych během další zjistila, že už je možná prožívat nebudu.
Pochopili jste, co chci tímhle článkem říct? Každá vteřina našeho života je ohromně důležitá, protože právě v ní nám může vesmír přichystat hrozně velké překvapení, které nás může navždy změnit. Můžeme se během ní dostat na úplné dno, ale také z něj vyšplhat na nejvyšší vrchol. Proto nikdy nezoufejte, že se máte zrovna teď špatně, protože na druhý den to může být všechno úplně jinak a vy můžete prožít nejkrásnější a nejdůležitější chvíli vašeho života. Proto si užívejte všech krás, které vás potkají a berte si poučení ze špatných dnů – a nezapomeňte, že špatné dny v jedné sekundě skončí a přijdou ty krásné
Napište mi, o které chvíli ve vašem životě si myslíte, že to byla TA OSUDOVÁ!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…