Přeskočit na hlavní obsah

Věřím v anděly

Někdy, nevím proč, se cítím tak, že se mi chce brečet..
Když přijdou těžké chvíle a máme chuť skovat se do kouta a vyplakat si oči, potřebujeme nějaký impuls k tomu, abychom se absolutně nesesypali a nezbláznili. Každý z nás má zřejmě ten impuls nějaký jiný – někdo potřebuje prolít potoky slz, než si uvědomí, že je to zbytečné.. někdo zavře oči a věří v lepší zítřky.. někdo napíše článek na blog nebo složí báseň do svého deníčku, protože mu pomáhá se z problémů vypsat.. někdo začne tvrdě dřít, protože jen práce mu pomůže zapomenout na trápení.. Já, když se cítím špatně, dělám od každého něco..
Je snadné zase zvednou hlavu vzhůru..
Ale když se cítím tak příšerně, že jsem níž než na dně, přijde na řadu opravdová víra.. Ne, nejsem křesťan.. Neříkám, že nevěřím v Boha, občas mám chvíle, kdy si potřebuju s někým „promluvit“, tak si v duchu promlouvám s „Bohem“, ačkoli nevím nic o Bibli (když nepočítám to, že jsem ji musela číst kvůli škole), nevím nic o mších (chodím na ně občas s Modroočkou kvůli tomu, že mi přijde hrozně zajímavé přemýšlet nad věcmi, které farář říká), nevím nic o křesťanských zvyklostech (omlouvám se Modroočce a ostatním, za velmi kostrbaté vyjadřování ohledně tohoto tématu). Nevěřím ani v žádné jiné božstvo.

Já potřebuju věřit.. Dej tomu křídla k létání
Co teda myslím pod pojmem opravdová víra? Nikdy nezapomenu na období, kdy jsem začala opravdu věřit v jedny bytosti.. Před několika lety jsem měla v mém dlouholetém vztahu krizi. Jednoho večera jsme se s Obláčkem pohádali a on odjel a vypadalo to, že všechno skončilo, že už se nikdy nevrátí zpět. Celou noc, kterou jsem prožila v slzách, jsem urputně prosila ANDĚLY, aby stáli při nás a náš vztah zachránili. Byla to dlouhá několikatýdenní cesta, ale oni jej opravdu zachránili.. To bylo období, kdy jsem začala věřit v tyhle něžné okřídlené bytosti.

Není pozdě na uzdravení..
A ještě jedna událost mě ve víře v anděly utvrdila. Když měl můj bratr asi dva/tři roky, opravovali jsme dům. Do koupelny jsme si dělali shoz na prádlo, který vedl přes dvě patra až do prádelny. Bohužel se stalo, že Prcek se nějak nachomýtl k díře, kterou jsme na ten shoz měli připravenou a jakožto prťavé, nic netušící dítě, do ní spadl. Ovšem, tou dobou jsme ještě neměli ani prádelnu zcela opravenou a přímo pod shozem se o dvě patra níž nacházela rozbouraná zeď plná trčících kamenů – přímo na tu zeď Prcek spadl a následně se sesunul do prachu na zemi (což bylo největší štěstí). Člověk by řekl, že když dvouleté dítě proletí volným pádem přes dvě patra a dopadne na kameny, musí být buď mrtvé, nebo doživotně ochrnuté. Ale Prcek měl „jen“ vyražené některé zuby a byl poškrábaný. Pokud ho tehdy nesnesl na křídlech anděl, tak nevím. Není jiné vysvětlení, než to, že jeho andílek strážný měl tehdy pohotovost a ještě než Prcek zahučel do díry, už měl pro něj dole přichystaný obláček.

Proč lidé jen civí a chodí mimo..
Moc ráda si představuju ty nádherné zářivé bytosti, jak na nás s láskou shlíží, ačkoli jsme pouze „obyčejní“ lidé. Jak se snaží udělat cokoli, aby nám pomohli v nejhorších chvílích. Jak se starostlivě soustředí na to, abychom v životě dosáhli co nejvíce úspěchů a aby nás neúspěchy nesrazili příliš dolů. Jak nad námi nikdy nezanevřeli – ať už nás v životě opustí všichni, andělé nikdy.
Věřím, že při psaní tohoto článku minimálně jeden z andělů sedí vedle mě a jeho obličej září pýchou a štěstím. Poté mávne křídly a odletí mně (nebo některému z vás) zajišťovat nový příděl štěstí do života. Ale nemusím se bát, že budu sama. Protože přiletí Anděl Noci, který bude do lapače snů zachycovat všechny noční můry a postará se mi o klidnou noc.

Komentáře

  1. Dokonalý článek, jsem na tom úplně stejně, náboženství nepraktikuji, ale v Boha věřím, něco takového zkrátka musí být. Hodně na to myslím, když je ouvej někomu, koho miluji.

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasný článek. :)
    Sice také nejsem věřící v pravém slova smyslu... ale na "něco" věřím. Myslím si, že každý musí v něco věřit.. v něco, co mu pomáhá překonávat právě ty těžké chvíle a věřit, že má život smysl.

    OdpovědětVymazat
  3. musím ťa pochváliť, že veľmi pekne píšeš :))

    http://miskaholla.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat
  4. ten začiatok článku si opäť raz skvele vystihla, každý máme iný spôsob ako sa vyrovnávať s ťažkými situáciami v živote ..ja som takisto ten typ čo sa snažím zamestnávať s čím koľvek :) ... Čo sa týka viery, ani sama neviem ako na tom vlastne som,nikdy som k ničomu nadprirodzenému nemala nejaký zvláštny vzťah, každopádne verím že niečo väčšie existuje :) čo to je to však neviem určiť

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…