Přeskočit na hlavní obsah

We're warriors of the world

Minulý týden jsem opět stresovala před tím, než jsem měla jít do školy. Stresovala jsem tak moc, že jsem skoro celou noc nespala - pořád jsem se převalovala a když už jsem na chvilku usla, hned jsem se zase probrala. Nesmyslně jsem si vsugerovala myšlenku "Co když si Plugař sedne na hodině vedle mě?!" Nikdy se to nestalo, a to už spolu chodíme do třídy třetí rok, ale přesto jsem sama sebe strašně vyděsila a nemohla pak hrůzou spát i když jsem věděla, že tahle myšlenka je kravina. Druhý den přišla spolužačka později, než měla a Plugař zaregistroval volnou židli vedle mě - a už na ní seděl. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že přesně z tohoto důvodu jsem probděla celou noc. Došlo mi to až večer, kdy jsem nad tím přemýšlela. Opravdu jsem si dokázala vsugerovat něco, co se nikdy nestalo a natolik nad tím přemýšlet, že se to nakonec přihodilo? Vážně můžeme ovlivňovat naše životy silou myšlenek? Tak proč se to neděje i v těch pozitivních věcech? Asi proto, že jsou až moc krásné na to, abych na ně myslela. Protože když už na ně myslím, tak jim stejně nevěřím.
Četla jsem, že vesmír nezná negaci. Takže když si říkáme "Nechci si vytáhnout otázku číslo 20" - on slyší "Chci si vytáhnout otázku číslo 20."
Včera se najednou něco semlelo. Nevím, čím to bylo, ale vím, že se na tom podílely určité věty, slova, přání a myšlenky. Tenhle týden jsem přijela domů ze školy celkem pozitivně naladěná - nebylo to nic skvětoborného, ale věděla jsem, že větších úspěchů v poslední době asi nedosáhnu. Tohle byl první základní bod - optimismus. Druhým bodem byl fakt, že jsem se večer vrátila z večeře s Nejmilovanější a strašně se mi zastesklo po časech s Plugařem. Po jeho gestech, slovních obratech, hlase, celodenním psaní, kytičkách, pusinkách, fotkách - prostě jsem seděla a strašně moc jsem se chtěla vrátit do těch časů, kdy to všechno bylo přesně takové, jaké být mělo. Hrozně jsem chtěla, aby to bylo zase tady. A najednou... jsem se vrátila do minulosti a celý večer a dnešní den prožívám to, co tehdy.
"Tak já teda NEchci, abyste spolu NEbyli."
A po téhle větě se vesmír trochu vzpamatoval. A já jsem usínala s úsměvem na rtech. Já jsem se dnes probudila s úsměvem na rtech!! Opravdu a doslova! Já jsem dnes chodila a stále jsem se usmívala! Já se zitra těším do školy...
Věřte v sílu myšlenek, věřte v to, že když něco opravdu brutálně chcete a jste přesvědčeni o tom, že to tak má být - tak se to splní. Vesmír nás poslouchá.. A já věřím, že to tak být má..
Takže, já NEchci, aby to s náma NEbylo už jen lepší a lepší..

Komentáře

  1. S otázkami mám tohle vyzkoušený. :D Párkrát už mi to u zkoušek vyšlo (musím zaklepat) - pořád jsem si říkala - když jsem usínala, vzbudila se, před zkouškou, co chci za otázku a ono se to splnilo... :) Ale stejně...
    Kéž bys s tím vesmírem měla pravdu... vím, že se to říká, píše... ale nedokážu tomu věřit... kéž by se splnily věci, které si tolik přeji...
    Každopádně jsem moc ráda za tvůj vcelku optimistický článek... ;) A držím palce, ať tě vesmír poslechne. ;)
    Jinak jsem se trochu přestěhovala... ale to poznáš, až klikneš na adresu blogu. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář, moc! Jsi zlatá. Něco takovýho jsem asi přesně potřebovala "slyšet", uvědomit si to.. vím, že máš pravdu. Být s někým jen kvůli pohodlí a kvůli tomu, že mám strach, že už si nikoho nenajdu, je blbost. (Ale vážně se toho bojím, jsem stydlivá, nemám sama sebe ráda... kdo takovou holku chce :D).
      Ale vím, že to není fér ani vůči němu, takže už jsem tak nějak rozhodnutá... jen to "načasovat"...

      Vymazat
  2. s tými otázkami som to zažila na mature :D myslela som na jedinú ktorú som z daného predmetu nechcela za žiadnu cena a čo sa stalo- just som si ju vytiahla :D takže niečo na tom asi bude ..

    je super že si nakoniec ostala dobre naladená aj keď na teba doľahla tá slabá chvíľka, pri takýchto veciach je najdôležitejšie ostať dobre naladená :) nech ti to drží aj naďalej :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…