We're warriors of the world

Minulý týden jsem opět stresovala před tím, než jsem měla jít do školy. Stresovala jsem tak moc, že jsem skoro celou noc nespala - pořád jsem se převalovala a když už jsem na chvilku usla, hned jsem se zase probrala. Nesmyslně jsem si vsugerovala myšlenku "Co když si Plugař sedne na hodině vedle mě?!" Nikdy se to nestalo, a to už spolu chodíme do třídy třetí rok, ale přesto jsem sama sebe strašně vyděsila a nemohla pak hrůzou spát i když jsem věděla, že tahle myšlenka je kravina. Druhý den přišla spolužačka později, než měla a Plugař zaregistroval volnou židli vedle mě - a už na ní seděl. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že přesně z tohoto důvodu jsem probděla celou noc. Došlo mi to až večer, kdy jsem nad tím přemýšlela. Opravdu jsem si dokázala vsugerovat něco, co se nikdy nestalo a natolik nad tím přemýšlet, že se to nakonec přihodilo? Vážně můžeme ovlivňovat naše životy silou myšlenek? Tak proč se to neděje i v těch pozitivních věcech? Asi proto, že jsou až moc krásné na to, abych na ně myslela. Protože když už na ně myslím, tak jim stejně nevěřím.
Četla jsem, že vesmír nezná negaci. Takže když si říkáme "Nechci si vytáhnout otázku číslo 20" - on slyší "Chci si vytáhnout otázku číslo 20."
Včera se najednou něco semlelo. Nevím, čím to bylo, ale vím, že se na tom podílely určité věty, slova, přání a myšlenky. Tenhle týden jsem přijela domů ze školy celkem pozitivně naladěná - nebylo to nic skvětoborného, ale věděla jsem, že větších úspěchů v poslední době asi nedosáhnu. Tohle byl první základní bod - optimismus. Druhým bodem byl fakt, že jsem se večer vrátila z večeře s Nejmilovanější a strašně se mi zastesklo po časech s Plugařem. Po jeho gestech, slovních obratech, hlase, celodenním psaní, kytičkách, pusinkách, fotkách - prostě jsem seděla a strašně moc jsem se chtěla vrátit do těch časů, kdy to všechno bylo přesně takové, jaké být mělo. Hrozně jsem chtěla, aby to bylo zase tady. A najednou... jsem se vrátila do minulosti a celý večer a dnešní den prožívám to, co tehdy.
"Tak já teda NEchci, abyste spolu NEbyli."
A po téhle větě se vesmír trochu vzpamatoval. A já jsem usínala s úsměvem na rtech. Já jsem se dnes probudila s úsměvem na rtech!! Opravdu a doslova! Já jsem dnes chodila a stále jsem se usmívala! Já se zitra těším do školy...
Věřte v sílu myšlenek, věřte v to, že když něco opravdu brutálně chcete a jste přesvědčeni o tom, že to tak má být - tak se to splní. Vesmír nás poslouchá.. A já věřím, že to tak být má..
Takže, já NEchci, aby to s náma NEbylo už jen lepší a lepší..