Přeskočit na hlavní obsah

Nevíš jak?




Nedávno byl u mamky v ordinaci můj spolužák ze základní školy – můj první kluk, se kterým jsem prožila plnohodnotný vztah se vším všudy – krásným začátkem, průběhem, uvědoměním si, že k sobě nepatříme a rozchodem. Všechno se to semlelo během 2 hodin. Začalo to takovým milým škádlením, až to vyvrcholilo tou dlouho očekávanou větou, napsanou na cáru zmuchlaného papírku, poslaného přes celou třídu ze zadní lavice až ke mně dopředu (rebelovéé): CHCEŠ SE MNOU CHODIT? ANO-NE .. Zaznačila jsem odpověď „ano“ a papírek opět putoval až do zadní lavice. Tak a je to, mám oficiálně prvního kluka a ani to nebolelo. Pak se mi ale rozležel v hlavě fakt, že když spolu půjdeme ze školy, budeme se muset, jakožto správný pár, držet za ruky! Sakra, na takový vztah asi ještě nejsem připravena, já se za ruky držet nechci (aha, už tady se projevují počátky mé úchylky držet jen toho, který pro mě opravdu hodně znamená)! Proto jsem hned po zazvonění ze třídy vystřelila jako šipka a poslala tichou poštou po spolužácích vzkaz mému klukovi, že s ním chodit nechci. A tohle byl celý romantický příběh o mladé lásce, které jsem prostě nedala šanci. A teď se mi to všechno vrací!

Čeho si ale dodnes vážím – teda, vážím si toho HLAVNĚ dnes, byla přímá a jasná otázka, na kterou jsem mohla přímo a jasně odpovědět, aby nevznikal žádný komunikační šum. V dnešní době by ten papírek vypadal trochu jinak. Hlavní otázka CHCEŠ SE MNOU CHODIT? by tam jistě byla. Ale k ní by byla připojena malá hvězdička, která odkazuje na několik možností.
*Budeme spolu chodit, ale před ostatními budeme jen kamarádi.
*Budeme spolu chodit, ale bez jakéhokoli fyzického kontaktu.
*Budeme spolu chodit tím stylem, že se spolu vyspíme a tím to hasne.
*Budeme spolu chodit, ale k tomu budeme chodit i s plno dalšími lidmi.
*Budeme mít volný vztah.
*Budeme spolu chodit, ale to neznamená, že ti musím psát každý den – jednou za týden stačí.
*Budeme spolu chodit jen tehdy, když se zrovna potkáme.
*Budeme spolu chodit, ale až tak za několik let, kdy na to budu opravdu připravený.
*Budeme spolu chodit, ale nemůžeš se zlobit, když se hned další den rozejdeme.
*Budeme spolu chodit, ale jen přes zprávy..
A tak dále. Jenže já bych si moc přála, abych i dnes dostala jen malinký papírek, na který se vejde pouze CHCEŠ SE MNOU CHODIT? Bez jakýchkoli dalších poznámek pod čarou. To v dnešní době opravdu neexistuje klasický a obyčejný krásný vztah?!
Problemo numero due v dnešní době je to, že kluci se ve většině případů na větu „chceš se mnou chodit“ ani neptají. Jedné polovině to přijde trapně dětinské, druhá polovina se raději neptá, aby měla výmluvu „vždyť jsme si přece neřekli, že spolu chodíme“. Možná je to trapně dětinské, ale v dnešní době to bez toho nejde, protože do módy se dostaly právě volné vztahy, které vlastně nejsou vztahy. A jak my, holky, pak máme vědět, na čem jsme?! Bavila jsem se o tom s kamarády, jaký mají názor, jakožto zástupci mužské říše. Řekli mi, že na tohle se snad nikdy nezeptali, protože počítají s tím, že to z toho všeho tak nějak samo vyplyne. Pokud by mi to mělo vyplývat, tak jsem během dvou let měla šest přítelů a vlastně si nemám vůbec na co stěžovat a všechny mé ufňukané články bych měla hned teď smazat. Jenže všech těchto šest kluků bylo právě z té druhé skupinky, které nejsou na to vyplývání a potřebují se na to zeptat – mně se ale nezeptali, takže z šesti přítelů je nula. Tak bych ráda věděla, jak v dnešní době vlastně probíhá pravé randění, jak dlouhá je lhůta randění a kdy už o sobě dva lidé můžou říkat, že spolu chodí? My holky to dnes nemáme vůbec jednoduché.. Takže můžu i nadále psát ufňukané články!

Komentáře

  1. tak s týmto článkom si to dosť vystihla :D poňalasi to celkom vtipne ale dosť pravdivo ..aj s tými podotázkami aj s tým že veľmi veľa chlapcov sa dneska nič také nespýta .. mňa sa to síce spýtali zatiaľ všetci ale čo sa ostatných kamarátok týka poznám veľa takých ktorých sa to ich chlapci nespýtali a dosť dlho ani nevedeli či vlastne sú spolu alebo nie :D .. takŽe je to v tomto ohľade dosť zvláštne

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělý článek! Přesně tady tyhle "problémy" jsem nedávno řešila s kamarádkou a došly jsme k podobným závěrům :) Člověk by řekl, že když se dva mají rádi, tak na tom nemůže být nic složitého, ale ty hvězdičky se objevují až moc často...

    OdpovědětVymazat
  3. Budem spolu chodit přes textové zprávy? Haha.

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle jsi vystihla.
    Dneska to tak chodí, bohužel... kluci se neptají a holky neví, na čem jsou. Většinou to každý bere úplně jinak. Znám většinu lidí, kteří neví, od kdy spolu jsou a tak... protože to taky vyplynulo... ale jak píšeš - u některých to nevyplynulo a nakonec jako nic. :D
    Nejvíc se bojím toho, že si tímhle vším budu muset zase procházet. :D Už jsem asi zapomněla, jak těžký to je...

    OdpovědětVymazat
  5. Páni. Hrozně hezky a taky naprosto správně napsané. To "vyplynutí" je pro mě nepochopitelná záležitost. S přítelem, s kterým jsem doteď, jsem měla štěstí, že vyplynulo to, že jsme si řekli tak nějak oba zároveň, že spolu budeme chodit. Přeci jen je člověk raději když ví na čem je :D Ale to o čem píšeš je bohužel věc, kterou taky moc dobře znám. Volné vztahy jsou nemoc dnešní doby ač to nechápu. Takže naprosto skvělá úvaha a článek. A popis tvého 2 hodinové vztahu mi vykouzlil úsměv na tváři... když si vybavím tyhle časy s touhle otázkou na papírku :D :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ted si rikam, jestli ziju v jinem svete nebo jestli jsem proste jen mela stesti. .. Sice jsem nedostala papirek s otazkou, ale s mym nynejsim pritelem jsme si to v podstate narovinu rekli. :) .. Vedeli jsme o sobe, ze nam na druhem zalezi vic nez jen jako na kamaradovi a kdyz jsem se ho zeptala, jak to s nami teda bude, tak s takovym stydlivym usmevem rekl "Tak teda asi budem spolu." a nasledoval dlouhy a krasny polibek. :) .. Byla to kouzelna chvile. :) .. Od te doby jsme spolu temer rok. :) .. Verim a kbcas slycham o typech, ktere popisujes, ale ja tedy mela to stesti, ze jsem na zadneho takoveho nenarazila. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Se svým přítelem jsem čtyři roky a vůbec se v tomhle randícím mechanizmu nevyznám:D Ale my jsme si to tehdy řekli...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…