Přeskočit na hlavní obsah

Chtěl bych být víc, než přítel tvůj..

Člověk je od přírody společenský tvor. Má kolem sebe vždy rád známé lidi a přátele. Ale co jsou to pro nás vlastně ti přátelé?
Někdo potřebuje každý večer vidět jiného známého, každý večer sedět s někým v hospodě, sbírat známé jako Pokemony, protože jen když jich mám nejvíc, jsem největší borec. Od chvíle, kdy propukla éra Facebooku, se tahle záliba ještě prohloubila a zviditelnila - každý musí mít co nejvíc přátel, co z toho, že polovinu z nich jsme sto let neviděli, hlavně že je máme na Facebooku a jsme borci.
Ovšem já zjistila, že ve skutečném světě neni nic tak lehké, jako na internetové síti. Kolik z vás může říci, že ať se mu v životě stane cokoli špatného, ať musí zdolávat jakkoli náročné překážky, bude mít vedle sebe někoho, o koho se může opřít? Vždy jsem si myslela, že co se týče přátel, mám štěstí, můžu být spokojená. Ale v průběhu posledních několika měsíců, posledního roku, jsem zjistila, že jsem se zmýlila. Být spokojená nestačí - každý večer děkuji tomu nahoře za to, že mám ty nejlepší přátelé pod sluncem. Tolikrát se mi staly dost ošklivé věci, jednou se mi totálně zhroutil svět - a já vedle sebe měla lidi, kteří nejen, že mi podávali cihličky, abych si jej mohla postavit zpět, oni mi je navíc přemalovali do nejjasnějších barev. Díky nim vím, že ať se mi v životě stane cokoli, nikdy mě to dlouhodobě neodrovná. Sice těch přátel není tisíc, ani sto, jich je snad jen stěží deset, ale nikdy bych je nevyměnila za stovky takových, se kterýma bych si šla jen tak jednou za čas posedět do hospody. S těmato lidma já můžu sdílet cokoli chci; vím, že jakkoli budu v životě chybovat, oni mi vždy odpustí, podpoří mě a dovedou na správnou cestu. A za to jim zůstanu navždy vděčná a nepřestanu si jich vážit.

Komentáře

  1. Mám stejný názor, akorát já internetově respektive na fb žít musím, protože mám nejlepší kamarádku 450km daleko a když sem u ní, jsem doma, s mojí rodinou a nemusí být pokrevní. Ale ona s rodinou jsou moje rodina, kterou jsem nikdy neměla. Tak jako mám přítele, se kterým se vidím bohužel jen víkendy. :// Ale když mohu, rozhodně využiju realitu než virtualitu. Krásně jsi to napsala !! :))

    OdpovědětVymazat
  2. Každý potřebuje někoho o koho se musí opřít ve zlém i dobrém. Nevadí že máš sotva přátel, ale jak píšeš je důležité mít někoho koho bychom nikdy nevyměnili.

    OdpovědětVymazat
  3. Mít deset takových přátel je hrozně, hrozně moc. Toho si važ.
    Já mám ve svém životě jediného přítele, o němž vím, že by mě nikdy nenechal na holičkách a za nic neodsoudil. Každému z těch několika málo ostatních pár procent do této "dokonalosti" chybí.

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkně si to napsala :) můžeš být ráda,že máš kolem sebe takové lidi! Já si vždycky myslela,že mám kolem sebe lidi,kteří se za mě vždycky postaví,ale ve finále jsem zjistila,že opravdu jenom pár z nich se za mě vážně postavilo ..

    OdpovědětVymazat
  5. Máš naprostou pravdu.
    Lepší jednoho pravého přítele, než 100 falešných. A ten facebook? Někteří si neuvědomují, že sbíráním přátel a liků, si neseženou popularitu. Mají tisíce přátel, ale když je pěkně, sedí doma u compu a nudí se. Já mám na fb sotva stovku přátel a víc nepotřebuju, na co.
    Já mám pár kamarádů, pomůžou mi, můžu se svěřit a nikdo z nich není takový, jakého bych si vážně představovala. Nedokážu s jistotou říct, že při hodně vážné chvíli, by se za mě postavili, nedokážu říct, že by mi dokázali pomoct, když to budu vážně opravdu potřebovat a to mě tak moc mrzí.

    OdpovědětVymazat
  6. Napsala jsi to moc krásně. :) Ve všem, co jsi napsala, s tebou souhlasím. :) A je skvělý, že máš kolem sebe takové přátele, o kterých víš, že se o ně můžeš opřít, ať se děje cokoliv... a je jedno, kolik jich je... v tomhle případě je i těch "pár" hodně... ;)
    Já mám tohle všechno asi jen ve svém příteli, s tím sdílím opravdu všechno a ještě nikdy mě nezklamal. Kamarádů pár mám, ale jestli by se za mě postavili kdykoliv a s čímkoliv mi pomohli, tím si jistá bohužel nejsem... ale třeba bych byla překvapená... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lů, i tohoto si musíš hrozně vážit :) já jsem taky kdysi měla přítele, ve kterém jsem měla vše dohromady a věděla jsem, že se o něj můžu vždy opřít.. víš, jak to s nama špatně dopadlo.. pak jsem se musela postavit na vlastni nohy a tehdy jsem právě zjistila, že mám ty nejlepší přítelé, kteří by mi nikdy nic takového, jako on, neudělali ♥ ty si važ svého Romči, jsi šťastný člověk :)

      Vymazat
  7. uplne s tebou súhlasím :) ja mam veľa známych a veľa z nich aj nazývam kamarátmi lebo si s nim rozumiem a tak ale tých naj naj naj mám tiež len pár a takisto viem že sa na nich môžem so všetkým obrátiť a je to fakt úžastné mať takých ľudí, ďakujem za nich lebo nie každí má také šťastie mať niekoho takého

    OdpovědětVymazat
  8. Naprosto souhlasím :) Taky mám jen pár kamarádek, ale těch, kterým můžu věřit a které mi vždycky pomůžou <3 Jsem za ně strašně moc vděčná a za nic bych je nikdy nevyměnila.

    OdpovědětVymazat
  9. Nádherné napsané :-), tvůj názor s tebou sdílím do posledního slova. Ti praví přátelé se hledají těžko, ale pokud je člověk najde, našel ten největší poklad :-).
    Glamour and beauty

    OdpovědětVymazat
  10. páni , napsala jsi to božky, opravdu moc krásně a pravdivě. Já postupem času zjišťuji, ,že nemám žádné takové přátelé. Jo možná jeden by se našel :) ale jedné kamarádce řeknu co mě trápí nebo tak..a ona mi neodepíše a když už si to přečte, tak napíše druhý den a úplně něco jiného. To je fakt pomoc, no. Takže já už od nikoho nic nečekám a proplouvám bolestí sama :) ale taky děkuji tomu nahoře, že mi dává tu sílu a plní mé přání. :) přeji ti v životě samé štěstí a ať máš tolik skvělých lidí vždy při sobě! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Přátelství je neskutečná cenná věc.
    Je smutné, že dokladem toho, kdo je skutečný přítel musí být až problém, smutek, pláč, kdy se ukáže, do přijde a kdo nás opustí, komu za pozornost ve smutku nestojíme...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: lak na vlasy Cien professional

Nutno předem poznamenat, že laky na vlasy příliš nepoužívám. Většinou je mám od toho, aby si " přilepila " odstávající části baby vlásků k hlavě nebo zamezila jejich nenápadnému vytrčení se z účesu. Pro tento účel je dostačující jakýkoli lak na vlasy. Jednou za čas ale udělám náročnější zátěžovou zkoušku - navlním vlasy a požaduji, aby mi navlněné vydržely celý den, aniž bych na ně musela vystříkat celý flakon laku na vlasy. Nechci si z vlasů dělat nepohyblivou paruku - potřebuji, aby se vlasy hýbaly, dýchaly, ale zároveň na nich vydržely hezké andělské lokny. Cien professional lak na vlasy s keratinem - pro větší objem. Mnou recenzovaný lak na vlasy má vol. 3 . Já většinou používám 4 nebo 5, takže tohle pro mě byl docela nízký kalibr - a musím poznamenat, že se asi zase vrátím k vyšším číslům, protože trojka mi vlny rozhodně neudržela ani pár hodin. To jen tak mimo, pro lidi, kteří mají stejné požadavky jako já. Co ale tento lak opravdu slibuje? Ud

Když miluješ, tak celým srdcem

Myslím, že je na čase napsat další oslavný článek.. M oje mamka minulý týden oslavila čtyřicetiny - ano, jí je čerstvých 40, mně čerstvých 22 - měla mě, když byla ještě veeeelmi mladá. Vlastně, kdybych se pomamila, měla bych v tuhle chvíli už skoro pětileté dítě (prooooč jsem se nepomamila?) V iděli jste seriál Gilmorova děvčata ? Já ho teď sjíždím pravidelně od začátku do konce a musím konstatovat jednu věc - jsem jedna z mála lidí, kteří nemusí závidět úžasný vztah Lorelai a Rory - protože já si celý život tenhle vztah prožívám. K dyž bylo mamce tolik, kolik je teď mně, musela opustit mého otce - po velmi těžkých chvílích, které jsme si s ním prožily - on život s alkoholikem není peříčko. Ve 22 letech zůstala sama se čtyřletým dítětem - a přesto mi nikdy nic nechybělo a byla jsem šťastné děcko, jako všechny ostatní, které měly rodinu úplnou. Samozřejmě hrozně moc vděčíme také babičkám a dědečkům, kteří pomáhali, jak jen se dalo. Stejně ale nepřestanu nikdy obdivovat mamku za

Sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň

V e 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase) . No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A . Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství ... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na