Přeskočit na hlavní obsah

Fatwa: život pod hrozbou smrti - Jacky Trevane


Autobiografická knížka líčí zážitky Jacky, která když jela do Egypta na dovolenou, nikdy netušila, že zde potká svého budoucího manžela. Kvůli němu následně opustila svůj normální život a odstěhovala se do Egypta - do kultury uplně odlišné od té její, kde jsou pro nás nepředstavitelné věci zcela normální. Zpočátku se snažila začlenit, změnit, chápat, ale postupně pochopila, že to opravdu nejde... Svému manželovi porodila dvě dcery, se kterýma musela následně z Egypta uprchnout, protože ji on, i jeho rodina, psychicky a fyzicky týrali. Naštěstí pro ni se útěk zdařil a ona se mohla vrátit ke své rodině.. Spousta žen takové štěstí nemá - pokud by ji chytili, zcela beztrestně by ji mohl manžel zabít.


Kniha se mi moc líbila, protože mám strašně ráda autobiografické knihy a také příběhy odehrávající se v prostředí nám kulturně úplně odlišném. Absolutně mi ale nejde do hlavy, že by mohl být někdo tak blbý (s prominutím), že by si po týdnu známosti vzal cizího člověka a ještě navíc z Egypta. Člověk nechápe, jak mohou být v dnešní době některé holky pitomé. Nadruhou stranu je dobře, že se o tom autorka rozhodla takhle veřejně promluvit, snad to aspoň trochu pomůže k pochopení cizí kultury a lidé si uvědomí, že my do ní prostě nepatříme, ať se snažíme jakkoli.
Snažím se četbou takových knih trochu více pochopit muslimskou společnost, ale asi to nikdy zcela nezvládnu. Je to zřejmě tím, že jsem byla vychována v uplně jiném světě, mám jiné názory a jiné chápání. Přesto nemůžu nepodotknout, že to, co se tam děje ženám, je opravdu hrozné. Samozřejmě ne všem ženám - je zde jistě i spousta mužů, kteří mají naše pokrokovější myšlení a berou svou ženu jako životní partnerku, která je mu rovna.
Neumím si představit, že v dnešní moderní společnosti je tohle ještě možné. Nadruhou stranu, lidé si za to mohou sami. Velká část populace o tomhle světě neví vůbec nic, nezajímá je to, protože se jich to netýká. A naopak - některé muslimky jsou se svým životem spokojené a vzdorují jakékoli změně - opět je to jistě výchovou. V takovýchto podmínkách se zcela jistě něco jen tak nezmění.
Knihu každopádně doporučuji všem!

Komentáře

  1. Moderní společnost je jen v Evropě, za hranicemi řádí barbaři. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nic takového jsem zde nanapsala a ani si to nemyslím ;))

      Vymazat
  2. Sice přímo takovýhle knížky nevyhledávám ale na druhou stranu je dobré si někdy něco takovýho přečíst už jen kvůli tomu že se takovýhle věci fakt dějou a rozhodně to není žádná sranda. Určitě to musí bejt hrozně zajímavý a poučný. Moc pěkná recenze a hezký blog :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…