Když miluješ, tak celým srdcem

Myslím, že je na čase napsat další oslavný článek..

Moje mamka minulý týden oslavila čtyřicetiny - ano, jí je čerstvých 40, mně čerstvých 22 - měla mě, když byla ještě veeeelmi mladá. Vlastně, kdybych se pomamila, měla bych v tuhle chvíli už skoro pětileté dítě (prooooč jsem se nepomamila?)
Viděli jste seriál Gilmorova děvčata? Já ho teď sjíždím pravidelně od začátku do konce a musím konstatovat jednu věc - jsem jedna z mála lidí, kteří nemusí závidět úžasný vztah Lorelai a Rory - protože já si celý život tenhle vztah prožívám.

Když bylo mamce tolik, kolik je teď mně, musela opustit mého otce - po velmi těžkých chvílích, které jsme si s ním prožily - on život s alkoholikem není peříčko. Ve 22 letech zůstala sama se čtyřletým dítětem - a přesto mi nikdy nic nechybělo a byla jsem šťastné děcko, jako všechny ostatní, které měly rodinu úplnou. Samozřejmě hrozně moc vděčíme také babičkám a dědečkům, kteří pomáhali, jak jen se dalo. Stejně ale nepřestanu nikdy obdivovat mamku za to, jak tuhle situaci zvládala, aniž bych já osobně pocítila nějaké strádání.
V pubertě jsme si s mamkou prožívaly chvílema vyhrocené situace, protože jsem byla správný puberťák, kterému ubližuje celý svět a ráda jsem se hádala. Naštěstí jsem velmi brzy poznala svého bývalého přítele - nebylo mi ještě ani patnáct - a díky němu jsem se hodně uklidnila. A i v tomhle období se mamka zachovala spíš jako má kamarádka, než jako rodič. Moje kamarádka nemohla mít přítele ještě ani v 18cti letech, protože jí to rodiče zakazovali. Já jsem si ve čtrnácti dovedla domů přítele a od té doby se stal součástí naší rodiny - ve chvíli, co uhodilo mých patnáct mě mamka zavedla ke gynekoložce a obstarala prášky, protože díky svému mládí nebyla naivní. Už v šestnácti jsem u něj mohla spávat a když jsme v osmnácti začali řešit společné bydlení, mamka na to zareagovala "Já vám do toho nebudu mluvit, pokud si to chcete zkusit - zkuste." Nakonec z toho sešlo, protože jsem byla jediná, kdo to zkoušet chtěl.
Nakonec se ukázalo, že maminka beze mě neumí jen tak přežívat - když jsem se odstěhovala kvůli vysoké, první rok velice trpěla. Druhý rok trpěla ještě víc, protože jsme se s přítelem rozešli a já jsem přestala jezdívat domů každý víkend. Už je to třetí rok, co jsem mimo domov a mamča se s tím konečně docela vyrovnala. Ale musím říct, že když jsem mimo domov víc jak 14 dní, hrozně se tam pak těším - nejvíc na rána a odpoledne, kdy s mamkou jen tak sedíme v kuchyni a řešíme všechny naše zážitky.
Protože to je ta nejúžasnější věc na našem vztahu - můžu s ní řešit uplně cokoli, nikdy jsem před ní nemusela mít žádné tajemství. Ke všemu mi řekne svůj názor, ale nikdy mi v ničem nebrání nebo nenadává za blbosti, kterých jsem za svůj život udělala už dost.
Ačkoli není ten objímací typ - čili uplný opak mě, která potřebuje stále nějaký tělesný kontakt, celý život vím, že jsem pro ni nejdůležitější člověk na světě (samozřejmě společně s mými sourozenci). Ona je ten typ osoby, která pro své děti udělá cokoli na světě, vždy myslí v první řadě na ně a pak až na sebe, vzdala by se čehokoli jen proto, abychom byli šťastní.
Když jsem byla díky svému bývalému šťastná, byla šťastná ona. Když jsem přišla s tím, že se se mnou rozešel, celé dny a noci seděla u mé postele a hlídala, jestli dokáži spát, jíst, dýchat (a že to bylo v prvních chvílích hodně těžké). Když jsem chtěla jít na školu, kterou nikdo v naší rodině nechápe, stejně mě na ni poslala. Když jsem chtěla jít na gympl, proti kterému hodně zbrojila, stejně jsem tam nakonec šla. Celou dobu mi dovoluje jít cestou, kterou si sama volím - rozhodně nejsem rozmazlované dítě, protože já si často volím špatně a ona to ví. Ale nechá mě šlápnout vedle, pak se mě snaží z toho hnoje, do kterého padám tahat a opět posílat na další cestu. Když jsem šťastná, je šťastná se mnou - když trpím, trpí 2x víc.
Je to člověk, kterému jsem nejvíc vděčná a kterého za vše bezmezně miluji. Vím, že i kdyby se ke mně všichni otočili zády, ona by to nikdy neudělala. Mám skvělý život a za všechno vděčím hlavně jí!