Přeskočit na hlavní obsah

... protože Tě miluji..

Hodně se teď učím, což s sebou přináší i časté chvíle nudy - a to u mě znamená jediné - furt přemýšlím a uvažuju. Zvlášť teď, když mám nad čím uvažovat.. Teda neměla bych, myslela jsem, že mám ve všem jasno, ale stačí jeden týden a člověk má zas život uplně pomíchaný..


Každopádně mé myšlenkové pochody mě zavedly ke dvou docela blbým závěrům.. Pořád totiž přemýšlím, zda se řídit srdcem, které mě tolikrát zklamalo, nebo rozumem (který taky není uplně ideální) a nebo nechat všechno jen tak plynout (což jsem už párkrát zkoušela a nikdy jsem to dlouho nevydržela)..
A došla jsem k závěru, že já asi nikdy nedokážu být s člověkem, kterého miluji, šťastná. A to proto, že když někoho začnu milovat, tak se každou sekundu užírám strachem, že ho ztratím. A není to jen tím, že už se mi to stalo.. Je to tím, že mám takovou povahu - protože vím, že když jsem zamilovaná, dokážu dát v sázku uplně všechno.. A pak taky můžu všechno ztratit.. Už jsem zažila tu ukrutnou bolest a prázdnotu, která v člověku zůstane po odchodu toho druhého. A tak jsem se začala tomuto pocitu bránit - odmítám toho, kterého miluji tak, jako nikdy nikoho a který miluje mě (jen svým zvláštním arogantním způsobem) a obracím se k tomu, o kom vím, že ho dost možná nikdy milovat nezvládnu.. A když to nebude tenhle, bude to někdo jiný, koho nedokážu milovat - jen s takovým budu klidná.. Protože budu vědět, že když ten člověk jednou odejde, tak mě to nepoloží.. Že když mi ublíží, tak mi nikdy nezůstane jizva, protože mi nikdy nedokáže ublížit pořádně.
Stále ještě sedím ve své krásné pomyslné bublině a nikoho nepouštím dál. Ačkoli se k ní posadil člověk, který začal ťukat a ťukat a snaží se ji rozbít.. A já ji silou vůle držím pohromadě, protože vím, že až se rozbije, rozbije se tím uplně všechno.. Vím to, ale přesto nevím, jestli ji tak dokážu udržet napořád, protože přece jen je ze skla..
My dva se trápíme spolu a trápíme se od sebe.. 100x začínáme a 100x končíme a pak zase stejně začínáme...
Život je občas sranda..

Komentáře

  1. No jo, ženská a láska to mají vždycky těžké. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Takhle to má spousta ženských, i tady na blogu už jsem o tom četl. Rozchod je prostě tak bolestivý, že radši nejdeš na plno do dalšího vztahu, aby se bolest případně neopakovala. Prý je to záležitost spíš žen, ale já ti mohu říct, že přemýšlím podobně, protože rozchod mě taky vždy pěkně sejme...

    OdpovědětVymazat
  3. ach, tie ľudské vzťahy, sú také zložité....

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…