Rose.Tascher

U ž od malička jsem byla snílek. Praktiky své fantazie jsem často uplatňovala na idolech opačného pohlaví. Myslím, že to začalo někdy ve dvanácti kdy jsem poprvé viděla Pána Prstenů a neustále si představovala, že se setkám s Legolasem , který mě odnese do elfí říše. Jaké zklamání nastalo, když jsem zjistila, že Legolas neexistuje, místo něj zde přebývá pouze nějaký Oralndo Bloom. No co, od čeho jsou sny - Orlando může mít bratra Legolase, který si pro mě přijede a odnese ... Tahle má úchylka pokračovala Billem z Tokio Hotel, se kterým jsem se samozřejmě měla také jednou setkat a prožít s ním šťastný život. Nojo, už od malička jsem nebyla žádný troškař a sahala jsem vysoko. Poté jsem takhle fungovala i nadále (ovšem už s klukama žijícíma kolem mě), až dokud jsem nepotkala Trapiče - s tím se mi začaly všechny dokonalé sny plnit. Ať už to s tím dopadlo jakkoli, jedno musím podotknout - vše, co jsem si do té doby vysnila, se mi s ním splnilo. To ale neznamená, že jsem snít přestala - b...

N ovinář Mikael Blomkvist dostane neobvyklý úkol od bohatého průmyslníka Vangera - rozluštit tajemné zmizení jeho vnučky Harriet, na které nepřišla před dvaceti lety ani policie. Mikael má zrovna problémy se zákonem a tak po menším váhání nabídku přijme a na rok se přestěhuje na vesničku, kterou téměř celou obývá pouze rodina Vangerů. Ačkoli původně nevěří tomu, že by přišel na případ starý tolik let, když na něj nemohla přijít ani policie, tak po pár měsících nadejde v pátrání průlom a Mikael získává nové informace, které do té doby všichni přehlíželi. Po seznámení s Lisbeth Salanderovou, nepřekonatelnou hackerkou, už jde vše ráz na ráz. Zmizení Harriet se začne spojovat nejen s několika starými brutálními vraždami žen, ale také se začnou odkrývat rodinná tajemství, která měla být raději skryta. Zemřela opravdu Harriet toho osudného dne, kdy zmizela z povrchu zemského? N a knihu jsem v knihovně narazila zcela náhodou. Už jsem viděla film, který mě dostal, tak jsem po tom ráda sáhla...

J ak jsem psala v minulém reportu o Říme, první noc pro mě nebyla moc odpočinková, protože jsem čekala na návrat Ředitelky . Ta se po jedné hodině dostavila, tudíž jsem mohla konečně pořádně zabrat. Ráno jsme ovšem vstávaly brzo, protože plán na druhý den byl jasný - návštěva Vatikánu . Rozhodly jsme se tak na základě toho, že bylo pondělí a všechny památky byly v Římě uzavřeny - což o Vatikánu neplatilo, tam bylo otevřeno i v pondělí. Takže nám to přišlo jako skvělé využití dne.. Bohužel jsme zjistily, že takhle skvěle ten den využívali všichni turisti. Fronty na banány byly proti těm, které se vytvořily ve Vatikánu, jen malinké žížalky. No co jsme mohly dělat, když už jsme tam dojely, tak jsme se zařadily na konec fronty, která vedla do baziliky sv. Petra .

N a Vánoce jsem dostala knížku z roku 1928, což byl pro mě zážitek. A ten byl ještě zdvojnásoben tím, že knížka byla román o mých oblíbencích - Napoleonovi a Josefíně Bonaparte. P říběh pojednává o seznámení vlivné vicomtesy Beauharnais s bezvýznamným důstojníkem Napoleonem. Ten se do ní záhy zamiluje a vzhledem k tomu, že pochází z Korsiky, jeho láska je živočišná a vášnivá. Oproti tomu, Josefína pociťuje k Napoleonovi pouze určité sympatie, ovšem o lásku se z její strany nejedná. Přesto, po promluvě se svými vlivnými příteli, souhlasí se sňatkem s Napoleonem. Ten se hned po velmi nuzné svatbě vydává na své vysněné tažení do Itálie a ponechává Josefínu v Paříži, která se zde oddává radovánkám se svými milenci a na Napoleonovy láskyplné dopisy odpovídá jen velmi chladně. N akonec je nucena vydat se na cestu do Milána, kde na ni čeká již roztoužený manžel. Itálie ji přijme jako skutečnou královnu a Josefína si užívá komfortního paláce a pozornosti jak manžela, tak obyvatel Itálie. Nikom...

Ciao amici! P řed několika lety (asi 6ti?) jsem navštívila tu nejúžasnější zemi a její nejúžasnější hlavní město - Řím ! Když jsem tam jela, neznalá italštiny i vlastně celé Itálie, netušila jsem co mě čeká a co ve mně tenhle úžasný stát zanechá! Jediné, v čem jsem měla docela jasno byl fakt, že mám ráda italská jídla - pizzu, těstoviny, pannino - to bych mohla non stop každý den.

J sem magor přes nakupování oblečení.. Možná už můj stav spěje k nějaké nemoci, protože každou chvilku musím mít něco nového - zas nadruhou stranu, jsem správná ženská . Velká část mých nákupů ale probíhá následovně - přijdu do obchodu, chvilku tam jen tak brouzdám a pak mi něco padne do oka.. Tak si to vezmu do kabinky v naději, že se mi to na sobě nebude líbit a nebudu potřebovat utrácet.. Většinou usoudím, že ačkoli daná látka vypadá dobře i na mně, vlastě ji nepotřebuji a vrátím ji zpět - co kdyby se někde objevilo ještě něco lepšího.. Poté jedu domů.. A pokud se mi stane, že některý další den si řeknu "teď by se mi hodila ta halenka, co jsem si zkoušela" / "ty kraťase, co jsem si zkoušela by se dobře hodily k takovému triku" / "ty boty by byly pro dnešní den ideální" - nebo prostě na danou věc myslím před spaním, o pár dní později se do obchodu vrátím a koupím si to.. Protože vím, že když na tu věc často myslím, tak mě něčím zaujala a nadchla a p...

S obotu jsem trávila u Modroočky , takže jsem se podívala po dlouhé době do kostela. Mše se mi hrozně líbila (možná proto, že jsem chápala každé slovo a dokonce jsem si pamatovala, že to všechno jsem četla v Bibli, takže to čtení asi nebylo tak marné). Líbila se mi taky proto, že mi potvrdila názor, který zastávám.. Sice jsem to všechno trochu převrátila, za což se popřípadě Modroočce omlouvám, ale nakonec mě to dovedlo k téhle hlavní myšlence.. L idé často udělají v životě chybu, nejsme dokonalí, občas se může stát, že si zvolíme špatnou cestu. Naštěstí se často stane, že dostaneme druhou šanci, můžeme rozhodnutí změnit, zvolit si tu dobrou stranu. Já jsem člověk, který když dostane v životě druhou šanci, nadevše si jí váží, protože ne vždy se takové věci stávají. Pokud dostanete někdy v životě druhou šanci, držte se jí zuby nehty, ukažte, že jste za ni vděční a nebyla vám dána jen tak pro nic za nic. B ohužel jsou mezi námi lidé, kteří si druhých šancí vážit neumí - ani třetích, čt...

"Zavčasu to studium ukonči, než bude moc pozdě!" T ak jak na vás působí letošní zkouškové? Díky bohu za to, že už je u konce. Nevím, jestli to bývá tím počasím, ale zimní zkouškové je vždy 100x horší jak to letní. Letos jsem se sesypala, jako snad ještě nikdy. Týden jsem se šprtala na zkoušku od rána téměř do rána, byla jsem z toho na nervy, vystreslá a já nevím co všechno. Pak jsem si samozřejmě vytáhla tu nejhorší otázku, co jsem mohla - stává se ze mě profík v tahání otázek na pi*u! A i přesto jsem 10min v kuse mluvila a mluvila .. ale pak se docentka začala  vyptávat a jen díky takovým detailům, jako že jsem nevěděla, že Vladislavský sál má renesanční okna a že vlastně celé mé pojetí renesance je mírně marxistické (ano, mám skrytou identitu Stalina) mi tu zkoušku nedali a v úterý tam musím znovu. S tím, že vím, že mě bude zkoušet z toho samého, takže šprtám všechny renesanční stavby a díla - ještě, že přišlo baroko, které veškerou renesanci přestavilo, takže v čisté p...