Přeskočit na hlavní obsah

Řím (Vatikán), 2. část


Jak jsem psala v minulém reportu o Říme, první noc pro mě nebyla moc odpočinková, protože jsem čekala na návrat Ředitelky. Ta se po jedné hodině dostavila, tudíž jsem mohla konečně pořádně zabrat. Ráno jsme ovšem vstávaly brzo, protože plán na druhý den byl jasný - návštěva Vatikánu. Rozhodly jsme se tak na základě toho, že bylo pondělí a všechny památky byly v Římě uzavřeny - což o Vatikánu neplatilo, tam bylo otevřeno i v pondělí. Takže nám to přišlo jako skvělé využití dne.. Bohužel jsme zjistily, že takhle skvěle ten den využívali všichni turisti. Fronty na banány byly proti těm, které se vytvořily ve Vatikánu, jen malinké žížalky. No co jsme mohly dělat, když už jsme tam dojely, tak jsme se zařadily na konec fronty, která vedla do baziliky sv. Petra.


Nakonec mi zase tolik to čekání nevadilo, protože jsem měla čas pořádně si prohlédnout Svatopeterské náměstí, které patří k jedněm z nejkrásnějších prostranství na světě. Zde všichni lidé vždy čekají, jaký kouř se při volbě nového papeže vyřítí z komínu, odtud pochází všechny nádherné záběry, které se dostávají do televize. Je to jedno z míst, které člověku vezme dech.
Řada se sunula docela rychle a tak jsme celkem brzy stanuly u dveří baziliky. Musely jsme si na sebe obléci svetr, protože jak ve Vatikánu tak v Římě se nesmí do kostela vstupovat s odhalenými rameny a koleny (proto je nejlepší vyřešit to jako já - vzít si s sebou tenký svetřík a 3/4teční kalhoty). Bazilika sv. Petra mě naprosto ohromila, protože právem nese označení"jeden z největších kostelů na světě". Byla ohromná a dokonalá!


Nejdříve jsme se vydaly směrem vzhůru, abychom se pokochaly Svatopeterským náměstím i zezhora, což rozhodně stojí za to, protože jsme viděly i pověstné vatikánské zahrady. Také jsme při stoupání vzhůru mohly obdivovat výzdobu kopule.
Když jsme sešly zpět do chrámu, prošly jsme postupně všechny lodě a zakončily to nejvýznamnějším místem chrámu - monumentálním baldachýnem, který se nachází nad pravděpodobným hrobem sv. Petra, jehož architektem se stal slavný  G. L. Bernini (archeologické výzkumy potvrdily, že v tomhle místě pod kostelem se nachází základové zdivo a pohřeb z 1.stol. n.l., ale nepotvrdilo se, že je to Petr). V podzemí chrámu se také nachází několik hrobů papežů (nejstarší prokázané ostatky ze 16.stol.) a také katolických panovníků a dalších osobností (mj. císař Ota II., Jakub II. Stuart a jeho dva synové, Kristýna I. Švédská).


A teď ještě pár dechberoucích čísel, týkajících se chrámu.
Délka chrámu s apsidou je 211,5m.. Vnitřní průměr kopule 42,56m (kopule Pantheonu, která je největší na světě, má 43,22m).. Výška střední lodi 46,20m.. Vnitřní plocha 15 160m2.. Bazilika pojme asi 20 000 lidí.. Je zde 800 sloupů.. 390 soch v nadživotní velikosti.. 45 oltářů.. Berniniho bronzový baldachýn má sloupy vysoké 29m.. Na terasu chrámu se musí vyšplhat po celkem 830 schodech (safra, my jsme ale atletky!)


Po takovém zážitku jsme byly nuceny jít se posilnit do cukrárny a na chvilku spočnout na schodech vatikánského náměstí. Tenhle okamžik pro mě byl osudný a zapříčinil mou následnou fobii z holubů, která trvá až do dnešních dní.

Poté jsme šly navštívit slavnou Sixtinskou kapli. Nějak extra jsem se na ni netěšila, říkala jsem si, že je stejně profláklá jako Koloseum, tak mě jistě zklame. Opak byl pravdou. Když člověk stojí v příšeří Sixtinské kaple (opravdu je zde hodně šero a nemůže se fotit s bleskem, takže nemáme ani žádné hezké fotky), je to totální zážitek. Opravdu jsem tehdy sledovala slavný Poslední soud namalovaný samotným Michelangelem a další božské malby! Šla jsem z tama jako v mrákotách a brala jsem to jako jeden z mých největších zážitků v životě.



Poslední z vatikánských zastávek byla Vatikánská muzea - jeden z největších komplexů uměleckých sbírek na světě.. Zde jsem se musela zamyslet nad pravdivostí slov mého strýce, zatvrzelého ateisty, který tvrdil, že církev sedí na největším bohatství světa, které prezentuje zejm. Vatikán. Je to pravda, pokud by ten vybuchl (jak to bylo nastíněno v Andělech a démonech), zmizí z povrchu zemského ta nejvýznamnější díla (ještě pomyslete na Vatikánskou knihovnu). Nachází se zde např. Etruské muzeum, Egyptské muzeum, Muzea papežů, Muzeum moderního náboženského umění, Galerie tapiserií, Galerie map, Raffaelovy síně, Galerie svícnů, Pokoje Borgiů atd. (a to jsem vyjmenovala jen zlomek). Už nás ovšem docela tlačil čas a byly jsme unavené, tak jsme to spíš proběhly. Na chvíli jsme si sedly do cukrárny, abychom nabraly ještě nějaké síly, protože nás čekal ještě jeden úkol - omrknout Andělský hrad, který stojí na břehu řeky Tibery.

Tahle kruhová stavba byla po staletí využívána jako vojenská bašta, byl útočištěm papežů v dobách nepokojů  a církev jej využívala také jako vězení a mučírnu (vězeň např. Giordano Bruno). Je zde vybudována také tajná úniková chodba, která spojuje Andělský hrad s Chrámem sv. Petra. Na to, abychom se šly podívat dovnitř už nebyl čas, tak jsme se aspoň prošly zahradami kolem hradu - i to stačilo na to, aby na mě hrad udělal obrovský dojem!



Chvilku jsme spočly na pokoji a šly konečně na pravou italskou večeři - na pizzu. Musím říct, že jakkoli je pizza vychvalovaná, přišla mi taková docela normální (jediný rozdíl byl v tom, že těsto bylo opravdu extra teňounké). Měly jsme vlastního čísníka, který mě miloval (typický Ital milující všechny turistky).. Takže když jsem si objednala džus, přinesl čerstvě vymačkaný pomeranč. Když jsem chtěla nějakou sladkou tečku, přinesl čerstvé jahody s rozmačkanou jahodovou šťávou a pravou šlehačkou (jedna z nejlepších věcí, co jsem v Itálii jedla). No skvěle jsme si večeři užily a taky za ni vysolily pěkné prachy. A pak už jsme šly padnout za vlast.

P.S. S některými čísly a informacemi mi pomáhala teta Wiki..

Komentáře

  1. Krásné fotky, do Říma bych jednou chtěla:)

    http://carolinegrey.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Vypadá to tam krásně ;) Taky bych se tam chtěla podívat...

    OdpovědětVymazat
  3. Tak som sa teraz spomienkami vrátila rok dozadu, kedy som bola v Ríme a zaspomínala si. :) V Ríme je toľko nádherných pamiatok, že až je ťažké to všetko prejsť a potom prichádza už aj taký "syndróm vyhorenia", kedy som z toho všetkého úplne presýtená a chcem ísť domov. A až potom si uvedomím, kde som to vlastne bola. :) Tebe sa to nestalo?

    DominicaLand

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi poutavá a čtivá reportáž. Opravdu jste si to museli užít.

    OdpovědětVymazat
  5. fotky sú krásne ale ten zážitok musel byť ešte krajší :) Posledný súd- tak na toto sa ja chcem raz pozrieť,verím že to muselo byť dychvyrážajúce .. o tom hrade som síce ešte nikdy nepočula ale tiež vyzerá veľmi zaujímavo :) idem ešte prečítať 1. časť :D

    OdpovědětVymazat
  6. Moc se těším až se podívám do Říma..:)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…