Řím (Vatikán), 2. část

Jak jsem psala v minulém reportu o Říme, první noc pro mě nebyla moc odpočinková, protože jsem čekala na návrat Ředitelky. Ta se po jedné hodině dostavila, tudíž jsem mohla konečně pořádně zabrat. Ráno jsme ovšem vstávaly brzo, protože plán na druhý den byl jasný - návštěva Vatikánu. Rozhodly jsme se tak na základě toho, že bylo pondělí a všechny památky byly v Římě uzavřeny - což o Vatikánu neplatilo, tam bylo otevřeno i v pondělí. Takže nám to přišlo jako skvělé využití dne.. Bohužel jsme zjistily, že takhle skvěle ten den využívali všichni turisti. Fronty na banány byly proti těm, které se vytvořily ve Vatikánu, jen malinké žížalky. No co jsme mohly dělat, když už jsme tam dojely, tak jsme se zařadily na konec fronty, která vedla do baziliky sv. Petra.


Nakonec mi zase tolik to čekání nevadilo, protože jsem měla čas pořádně si prohlédnout Svatopeterské náměstí, které patří k jedněm z nejkrásnějších prostranství na světě. Zde všichni lidé vždy čekají, jaký kouř se při volbě nového papeže vyřítí z komínu, odtud pochází všechny nádherné záběry, které se dostávají do televize. Je to jedno z míst, které člověku vezme dech.
Řada se sunula docela rychle a tak jsme celkem brzy stanuly u dveří baziliky. Musely jsme si na sebe obléci svetr, protože jak ve Vatikánu tak v Římě se nesmí do kostela vstupovat s odhalenými rameny a koleny (proto je nejlepší vyřešit to jako já - vzít si s sebou tenký svetřík a 3/4teční kalhoty). Bazilika sv. Petra mě naprosto ohromila, protože právem nese označení"jeden z největších kostelů na světě". Byla ohromná a dokonalá!

Nejdříve jsme se vydaly směrem vzhůru, abychom se pokochaly Svatopeterským náměstím i zezhora, což rozhodně stojí za to, protože jsme viděly i pověstné vatikánské zahrady. Také jsme při stoupání vzhůru mohly obdivovat výzdobu kopule.
Když jsme sešly zpět do chrámu, prošly jsme postupně všechny lodě a zakončily to nejvýznamnějším místem chrámu - monumentálním baldachýnem, který se nachází nad pravděpodobným hrobem sv. Petra, jehož architektem se stal slavný  G. L. Bernini (archeologické výzkumy potvrdily, že v tomhle místě pod kostelem se nachází základové zdivo a pohřeb z 1.stol. n.l., ale nepotvrdilo se, že je to Petr). V podzemí chrámu se také nachází několik hrobů papežů (nejstarší prokázané ostatky ze 16.stol.) a také katolických panovníků a dalších osobností (mj. císař Ota II., Jakub II. Stuart a jeho dva synové, Kristýna I. Švédská).

A teď ještě pár dechberoucích čísel, týkajících se chrámu.
Délka chrámu s apsidou je 211,5m.. Vnitřní průměr kopule 42,56m (kopule Pantheonu, která je největší na světě, má 43,22m).. Výška střední lodi 46,20m.. Vnitřní plocha 15 160m2.. Bazilika pojme asi 20 000 lidí.. Je zde 800 sloupů.. 390 soch v nadživotní velikosti.. 45 oltářů.. Berniniho bronzový baldachýn má sloupy vysoké 29m.. Na terasu chrámu se musí vyšplhat po celkem 830 schodech (safra, my jsme ale atletky!)

Po takovém zážitku jsme byly nuceny jít se posilnit do cukrárny a na chvilku spočnout na schodech vatikánského náměstí. Tenhle okamžik pro mě byl osudný a zapříčinil mou následnou fobii z holubů, která trvá až do dnešních dní.

Poté jsme šly navštívit slavnou Sixtinskou kapli. Nějak extra jsem se na ni netěšila, říkala jsem si, že je stejně profláklá jako Koloseum, tak mě jistě zklame. Opak byl pravdou. Když člověk stojí v příšeří Sixtinské kaple (opravdu je zde hodně šero a nemůže se fotit s bleskem, takže nemáme ani žádné hezké fotky), je to totální zážitek. Opravdu jsem tehdy sledovala slavný Poslední soud namalovaný samotným Michelangelem a další božské malby! Šla jsem z tama jako v mrákotách a brala jsem to jako jeden z mých největších zážitků v životě.

Poslední z vatikánských zastávek byla Vatikánská muzea - jeden z největších komplexů uměleckých sbírek na světě.. Zde jsem se musela zamyslet nad pravdivostí slov mého strýce, zatvrzelého ateisty, který tvrdil, že církev sedí na největším bohatství světa, které prezentuje zejm. Vatikán. Je to pravda, pokud by ten vybuchl (jak to bylo nastíněno v Andělech a démonech), zmizí z povrchu zemského ta nejvýznamnější díla (ještě pomyslete na Vatikánskou knihovnu). Nachází se zde např. Etruské muzeum, Egyptské muzeum, Muzea papežů, Muzeum moderního náboženského umění, Galerie tapiserií, Galerie map, Raffaelovy síně, Galerie svícnů, Pokoje Borgiů atd. (a to jsem vyjmenovala jen zlomek). Už nás ovšem docela tlačil čas a byly jsme unavené, tak jsme to spíš proběhly. Na chvíli jsme si sedly do cukrárny, abychom nabraly ještě nějaké síly, protože nás čekal ještě jeden úkol - omrknout Andělský hrad, který stojí na břehu řeky Tibery.

Tahle kruhová stavba byla po staletí využívána jako vojenská bašta, byl útočištěm papežů v dobách nepokojů  a církev jej využívala také jako vězení a mučírnu (vězeň např. Giordano Bruno). Je zde vybudována také tajná úniková chodba, která spojuje Andělský hrad s Chrámem sv. Petra. Na to, abychom se šly podívat dovnitř už nebyl čas, tak jsme se aspoň prošly zahradami kolem hradu - i to stačilo na to, aby na mě hrad udělal obrovský dojem!

Chvilku jsme spočly na pokoji a šly konečně na pravou italskou večeři - na pizzu. Musím říct, že jakkoli je pizza vychvalovaná, přišla mi taková docela normální (jediný rozdíl byl v tom, že těsto bylo opravdu extra teňounké). Měly jsme vlastního čísníka, který mě miloval (typický Ital milující všechny turistky).. Takže když jsem si objednala džus, přinesl čerstvě vymačkaný pomeranč. Když jsem chtěla nějakou sladkou tečku, přinesl čerstvé jahody s rozmačkanou jahodovou šťávou a pravou šlehačkou (jedna z nejlepších věcí, co jsem v Itálii jedla). No skvěle jsme si večeři užily a taky za ni vysolily pěkné prachy. A pak už jsme šly padnout za vlast.

P.S. S některými čísly a informacemi mi pomáhala teta Wiki..