Přeskočit na hlavní obsah

Vysoká škola - 4 měsíce nápor na játra, 2 měsíce na hlavu


"Zavčasu to studium ukonči, než bude moc pozdě!"
Tak jak na vás působí letošní zkouškové? Díky bohu za to, že už je u konce. Nevím, jestli to bývá tím počasím, ale zimní zkouškové je vždy 100x horší jak to letní. Letos jsem se sesypala, jako snad ještě nikdy. Týden jsem se šprtala na zkoušku od rána téměř do rána, byla jsem z toho na nervy, vystreslá a já nevím co všechno. Pak jsem si samozřejmě vytáhla tu nejhorší otázku, co jsem mohla - stává se ze mě profík v tahání otázek na pi*u! A i přesto jsem 10min v kuse mluvila a mluvila .. ale pak se docentka začala  vyptávat a jen díky takovým detailům, jako že jsem nevěděla, že Vladislavský sál má renesanční okna a že vlastně celé mé pojetí renesance je mírně marxistické (ano, mám skrytou identitu Stalina) mi tu zkoušku nedali a v úterý tam musím znovu. S tím, že vím, že mě bude zkoušet z toho samého, takže šprtám všechny renesanční stavby a díla - ještě, že přišlo baroko, které veškerou renesanci přestavilo, takže v čisté podobě toho u nás zbylo jen málo. Každopádně jsem brečela po téhle zkoušce celý den. Den před touhle událostí vyletěla moje známá od státnic (měla samé jedničky a vyletěla z angličtiny), takže to samé, brečela nonstop v kuse, ani nebyla schopna dojet sama z Brna domů. A den před ní se to samé stalo její spolužačce - takže Brno se teď hemží histericky plačícími lidmi. Jestli nám ta škola za to stojí!!

Do toho nám na půlroku odjela spolubydlící do Belgie, takže v ten den, co mě vyrazili od zkoušky, jsem šla mávat k vlaku - ironicky se mi ten den vrátila jedna z mých nejbližších kamarádek, taky z Belgie, takže jsme mávaly spolu. Před odjezdem Cestovatelky jsme si sedly všechny na nádraží do restaurace a v jednu hodinu odpoledne do sebe koply panáka. Tamní personál nestačil zírat. "Já si dám Jegra." - "Já broskvovou." - "Já taky." - "Dobře, a co dál?" - "Nic, jen ty tři panáky."

"Já jsem tu měla někde sklenku na víno.. Kde je? Já už jsem jako vypila i skleničku?"
Ještě, že máme na tom světě alkohol a party. Už mi to za ty 2 měsíce zkouškového začíná chybět, naštěstí jsme si občas stihli odskočit na ples, oslavu nebo rozlučku. Ale v novém semestru to zase rozjedem, můj manžel barman určitě 2 měsíce jen brečí a vyčkává můj opětovný návrat do klubu. "Našla jsem si nového manžela." - "A už o tom ví?" - "Ne, a asi ani jeho přítelkyně to ještě neví... A ještě navíc mi mamka řekla, že takový člověk jí nepřekročí práh domu." Náš vztah bude složitý, ale o to víc si ho budem vážit..

Komentáře

  1. Zkouškové nesnáším a jak říkáš ty to zimní je daleko horší... Jinak u mě to vypadá tak že pokud nedám úterní zkouškuj tak mě sami vyhodíja už ze školy... Takže u mě to možná ani mít dlouhé trvání nebude... :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně takto to mám i já s úterní zkouškou :-D to zvládnem!

      Vymazat
  2. na fotke si ty? je úžasná! :)
    www.gummybaum.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  3. Nadpis článku pobavil. :D
    Letošní zkouškový je vůbec nejhorší. Poprvý jsem nucena se vykašlat na zkoušku a zkusit jí za rok. Ještě tu nejtěžší. Ale nemoc je nemoc a já na to už nemám. :/ A to jsem nebyla ani na jednom pokusu...
    To s tvojí zkouškou mě mrzí. Ale zítra jí to tam určitě odříkáš a dá ti to! ;)
    To je hrozný, všechno okolo té školy... a koukám, že nejsem ani zdaleka jediná, která je z toho psychicky vyčerpaná a brečí...

    OdpovědětVymazat
  4. Zkouškové je nejhorší období! Letos jsem měla asi jen pět zkoušek, ale stejně mi dva předměty furt visí v systému s nápisem "nesplněno".

    Tvé kamarádky je mi líto, že neudělala státnice :( Musí to být hrozná rána. A ty nevěš hlavu kvůli oknům, příště to bude lepší! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím že těch plačících nás bylo v Brně víc :D Také jsem měla poněkud divoké zkouškové :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…