Ačkoli si spousta lidí myslí, že lidská rasa je dokonalá a neomylná, každý z nás udělal v životě nejméně jednu chybu. Pokud patříte mezi ty, jejichž chyby se dají spočítat na prstech jedné ruky, upřímně vám gratuluji - jste téměř dokonalí. My ostatní smrtelníci se spokojíme s tím, že si své chyby přiznáme a do budoucna se jim snažíme vyvarovat a žít ve spokojenosti vlastní i spokojenosti okolí.. Pak jsou tady taková individua, jako já, kterým jde zejména o spokojenost vlastní.. Ale o tom možná někdy jindy.
Opakem k extrému Téměř dokonalých, je druhý extrém - lidé často chybující. A tahle skupina se dělí ještě do dvou podskupin .. dobrá - slibuji, že příště vám k tomu nakresím i strom s vysvětlivkama. Ti, kteří si svou chybu uvědomí a do budoucna se jí snaží vyvarovat - což je v mém řetězci a na mém stromě spojuje opět s normálně chybujícími smrtelníky. Ovšem druhá skupina lidí jsou ti, kteří si své chyby buď neuvědomují a nebo si je uvědomují, ale i tak v tomhle tempu nadále pokračují.. Když nam tím tak přemýšlím, třeba v tom vidí sport a adrenalin, to by je možná trochu omlouvalo. Potom je docela těžké pokoušet se s takovýma lidma sžít a nějak dohromady fungovat. Já jich pár takových znám..
A před pár dny jsem zjistila, že jsou lidé také rozděleni dle toho, jak umí odpouštět. I zde existují normální lidé a extrémy. Normální lidé dokáží uvažovat podobně racionálně, jako já a uznat, že chybovat je lidské a stejně tak odpouštět - a dokáží spoustu věcí překounsnout a odpustit.. Občas je na to třeba čas a silná vůle, ale odpustí.. I když si to s sebou třeba pak celý život už nosí.. Ovšem nesmí se to zvrtnout a nesmí se odpustit uplně všechno.. Člověk pak ztrácí tvář, život - je to sebetrýznitel.. A sebetrýznitelům pomáhá v šikanování sebe sama druhý extrém - "lidé ať si chybují, já můžu chybovat uplně nejvíc, ale odpouštět nikdy!" .. ano, přes náš košatý strom jsme se dopracovali k poslednímu typu jedinců Nikdy neodpouštět. Ať už mi kdokoli cokoli odpustil, já bych to nikdy neudělal a neudělám.
Díky tomuhle poslednímu typu lidí jsem zjistila jednu věc - nejsem si jista, jestli všichni, kterým jsem kdy odpustila, si můj pardon zaslouží..
A proto se ptám - neposouvá mě tenhle fakt na našem imaginárním stromě ze skupiny Racionálně uvažujících lidí, co dokáží odpouštět, do skupiny Sebetrýznitelů?
Člověk jako já, asi občas potřebuje, aby mu svět jednou za čas otevřel oči.
Líbí se mi tvoje rozdělení lidí... Já jsem asi tak před 3 roky zjistila, že člověk se může posunout v životě dál, jenom když odpustí. Já jsem člověk, který odpouští. Ale trvá mi to strašně dlouho, klidně i několik let. Až mi to nakonec připadá, že odpouštím sama sobě. A ano, taky přemýšlím, jestli si to ten člověk zasloužil... protože někteří o odpuštění ani nestojí....
OdpovědětVymazatNěkteří o odpuštění nestojí.. a nebo někteří o něj ani neumí požádat. A to je pak docela smutné.
VymazatMoc hezký článek, pěkně se ti povedlo ty lidi rozdělit do skupin a myslím, že nemůžu nic jinýho, než souhlasit.
OdpovědětVymazatDřív bych řekla, že jsem patřila mezi ty hodně (opravdu extrémně) chybující, ale pokaždý jsem si svoji chybu uědomila a byla jsem schopná ji přiznat... a dokonce si i myslím, že jsem se z hodně chyb poučila... snad to tak doopravdy je. :)
Popravdě si neuvědomuju, že bych se ve svém životě setkala s poslední typem jedinců "Nikdy neodpouštět", buďto jsem měla štěstí, nebo si to jen neuvědomuju.. :)
priznám sa že som z toho článku trošku zmetena a ten obrázok by sa fakt zišiel ale vynasnažím sa vyjadriť svoj názor snáď som to dobre pochopila :D
OdpovědětVymazatja som človek, ktorému je jasné že chybovať je ľudské.. v daaavnej minulosti (keď som bola ešte na začiatku puberty a myslela som že som všetku mudrosť sveta pojedla) som neodpúšťala skoro nič a aj v prípade že hej stále som to tomu človeku vyhadzovala na oči, nedokázala som pochopiť keď sa niekto choval tak akoby som sa ja nikdy nezachovala a preto som to tomu dotyčnému vyčítala .. časom som zistila že občas sa človek musí spáliť aby pochopil a že existuje fakt čosi ako zaslepenosť kedy človek nevidí že robí chyby (vlastná skúsenosť) ... teraz som na to tak,že si dávam pozor komu čo odpúšťam pokiaľ ide o vážnejšie veci ale vždy beriem do úvahy aj fakt, že každí robí tak ako je jemu dobre (my ľudia sme proste od prírody sebecký- niekto viac iný menej)
Krásně napsaný článek, donutil mě se hodně zamyslet.. Moc zajímavě si lidi roztřídila, ale vše má prostě i tak svá pro a proti. Já bych dle tebe dřív spíš zapadla do těch, kteří odpouštějí.. ale upřímně to také není moc dobré.. každý si pak na Vás moc dovolí a zkouší, kolik toho unesete. Takže zas je nejlepší být někde na půli cesty. Odpouštím, ale jen když cítím, že prosba o odpuštění byla upřímná.. Nesmí jich být taky moc ;) Kolikrát by si byla schopna lidem odpustit chyby? Já méně známým jednou, v opravdu těžkých situacích a v hodně blízké společnosti možná i dvakrát, to je ale můj strop ;))
OdpovědětVymazatTo, kolikrát dokážu odpouštět záleží na vážnosti prohřešku.. Je pravda, že už jednou jsem odpustila člověku, který mi nehorázně ublížil a nikdy bych nevěřila, že mu odpustit dokážu.. Ale pokud by to udělal podruhé, tak vím, že už bych mu neodpustila nikdy..
VymazatCo se týče ale nějaký méně závažných prohřešků, jsem schopna odpustit víckrát - ale také všeho s mírou, i já mám svůj pohár, který může přetéci :)
Ale naprosto souhlasím s tím, že když lidé moc často odpouští, ostatní si na ně hodně dovolují.. tak jak jsem psala v článku - ti lidé ztrácí svou tvář :)