A tak je to vždy - člověk se zamiluje, vloží do někoho svou důvěru, dá mu své srdce a začne mít hrozný strach, že ten druhý toho zneužije a to srdce rozšlape. Já jsem v průběhu posledních několika měsíců dělala jednu zásadní chybu - své rozšlapané srdce jsem neléčila, vždy jsem ho jen vyzvedla z rukou jednoho trýznitele a vložila ho do rukou jiného - a věřila tomu, že onen dotyčný jej vyléčí. Jenže žádný z nich nepochopil, že mé srdce potřebuje sešít a opečovávat - každý z nich mi na něj dal jen náplast, kterou po pár týdnech strhl. Všichni jistě víte, jak strhnutí náplati bolí. Zvlášť na místech, kde bylo zapotřebí mnohem víc, než náplasti. A tak mé srdce vždy začalo znovu krvácet. A já ho znovu vložila do rukou někoho, u koho jsem doufala, že bude v lékařských praktikách přece jen zkušenější, než ten předchozí. Řekněme si to upřímně - žádného šikovného chirurga jsem nepotkala, všechno to byli jen falešní felčaři, kteří si chtěli do bolístky dloubnout.
A pak všechno tohle dosáhlo svého vrcholu - jeden dloubal a dloubal tak dlouho, až mé srdce přestalo být životaschopné. A to bez jakýchkoli metafor - najednou jsem se díky bolesti nemohla ani nadechnout. A tak jsem veškeré kontakty s lidma, u nichž jsem tušila, že mi můžou nějak ublížit, utla. Najednou jsem pochopila, že pokud chci své srdce zahojit, budu to muset udělat sama. A tak jsem dnes zhruba ve stejné životní fázi, jako před rokem (vtipné na tom je to, že zase kvůli stejnému člověku). Ovšem jeden velký rozdíl tady je. Tehdy jsem se léčila vírou, že jednou přijde někdo, kdo mě bude milovat tak moc, jako já jeho.. a že to bude brzo.. Teď se léčím vědomím, že jsem sama a že mi konečně nemá kdo ubližovat. Díky všem chlapům, které jsem v životě potkala, jsem se dostala do stadia, ve kterém nikdo nevěřil, že se JÁ ocitnu - já, věčný romantik, který bez chlapa nevydrží ani týden. Proč bych zase v někoho měla vkládat důvěru, když všichni předešlí zklamali?? Jak by řekla má sestra "forever alone" - tak zní moje aktuální ozdravovací kúra.
Došlo mi, že jsem v každém vztahu měla strach proto, že jsem asi tušila, že to není ten pravý a že ten člověk je mi schopný ublížit. Tak to přece nemá být - naše milovaná bytost nás má denno denně přesvědčovat o faktu, že jí můžeme věřit a že NEMUSÍME MÍT STRACH. Žádný z těch felčarů, se kterýma jsem trávila čas, tohle nedělal. Až se jednou objeví ten, jemuž budu bezvýhradně věřit a budu cítít, že tak je to správně, tak se klidně své samoty s chutí vzdám a budu nejšťastnější na světě - protože přece jen, zamilovanost ke mně patří. Ale než se někdo takový objeví, tak do té doby si budu naplno užívat samoty - bez obav a strachu..
Ani nevím, co na to říct. Tento tvůj článek je tak neskutečně pravdivý. Přijde mi, jako bych se v něm sama viděla. Zlomené srdce jsem už několikrát řešila novou "láskou" a snahou zapomenout, ale všechno to bylo jen dočasné řešení. O to víc pak zabolí, když si člověk po čase uvědomí, že takto už nemůže dál. Že se potřebuje zastavit, uklidnit a hlavně srovnat sám se sebou - s tím, kdo je, jaký je a co vlastně chce..že to, že se pořád honí za něčím dalším vůbec nic neřeší a už vůbec mu to nepomáhá...
OdpovědětVymazat...Instantní krása...
Je to pěkně, pravdivě a citlivě napsáno..a rozumím, co tím chceš říct. Ale taky zastávám názor, že ať je vztah jakýkoliv, člověk sem tam ten strach pocítit musí, projevit i trochu žárlivosti, ale třeba i ukázat, že nic není 100% jisté, protože jinak se přestane člověk starat, o ten vztah pečovat, rozvíjet ho a pak může nečekaně přijít velká rána..
OdpovědětVymazatMichael
www.ontheleaf.net / facebook / Bloglovin / ig: @majki
Krásně jsi to napsala.... vztah by měl být o důvěře, ale nic není dokonalé, takže nějaké obavy jsou vždycky a pro ten vztah jsou zdravé. Zlomené srdce bolí, pomalu se hojí a i po tom je křehké... a takový specialista, který ho dokáže uzdravit, přijde jen jednou za život. Ale přijde. Věřím tomu. A zatím se můžeme léčit kámoškama a vínem :)
OdpovědětVymazatVystihla jsi to výborně, naprosto jsem se s tím ztotožnila...
OdpovědětVymazatNicméně u mě je už samotný strach milovat... Protože mi bude ublíženo. A jak z toho ven?
mne sa najviac z tohto článku páči tá myšlienka nečakať dokým príde niekto kto ho zahojí ale sama ho zahojiť .. lebo takto by to podľa malo byť a je to podľa mňa jediná možnosť ako zahojiť zlomené srdce.. samozrejme nájsť niekoho po sklamaní o kom budeš vedieť že ťa nesklame a že ťa miluje je krásne a super ale podľa si človek musí pomôcť najprv sám až potom mu môže pomôcť druhý :)
OdpovědětVymazat