Přeskočit na hlavní obsah

Říkáš, že se nemůžeš dívat, jak jsem ublížená. Takže zavřeš oči, až mi ublížíš?

Stejně jako loni, jsem letos pracovala až do poslední chvíle, tudíž jsem z mého srdcového města odjížděla až 23. prosince večer.. Teda, měla jsem jet odpoledne, ale protože mám uplně prázdnou palici, jela jsem až večer. Rozradostnělá jsem se totiž hnala z práce domů, pobalila věci a šup na autobus, směr mé rodné město. Pokud mě někdo vás sledoval cestou na nádraží, což je sice VELMI nepravděpodobné, ale co kdyby náhodou, jsem přece jen slavná osobnost, mohl si všimnout, že čím víc jsem se blížila k zastávce, tím víc jsem zpomalovala, až jsem se nakonec zastavila uplně. Následně jsem přímo na rohu ulice otevřela svůj tygrovaný kufr a začala jsem se v něm prohrabovat, načež jsem ho zavřela a rudá vzteky se vracela stejnou cestou, jakou jsem přišla.. Ano, kvůli své děravé hlavě jsem si musela nechat ujet bus a k tomu se mi skoro vzteky zastavilo srdce.
Láska je jako vteřinové lepidlo. Během chvilky nám zalepí oči, ale když je chceme otevřít, zažijeme ukrutnou bolest.
Když jsem o pár hodin později konečně seděla v autobuse a dřímala na cestě domů, 15min před výstupem mi volala teta, že u ní byl na návštěvě Složitý. O mně že se bavili asi jen 5minut, ve kterých řekl, že mě miluje, nikoho jiného už nechce a kdyby zjistil, že někoho mám, tak to nezvládne.. načež, když teta řekla, že by pro to měl něco udělat, tak jí odpověděl, že je to složité.. SLOŽITÉ!! protože všechno, na co neumí odpovědět, je složité!! Vzteky a bezmocí jsem se rozbrečela.. A brečela jsem zbytek cesty, na zastávce a i když jsem v autobuse zvládla mít suché oči, ve chvíli, co jsem uviděla mamku, jsem se zase rozbrečela - ta naštěstí neváhala okamžitě sáhnout do útrob lednice a vytáhnout odtud osvědčený lék - alkohol..
Tohle je člověk, který ti bude celý život jen ubližovat, ať už s ním budeš nebo ne. Měla pravdu, je to bezvýchodná situace - byla jsem s ním a bylo mi hrozně, jsem bez něj a je mi taky hrozně. Tak co s tím? Nejhorší je to, že díky němu si neumím užívat věci, které bych si užívala dřív - mé zážitky z plesu s Bledým Princem jsou tak krásné.. Ale vím, že jsou krásné jen díky tomu, že mi to řekla Nejmilovanější a že jsem si to přečetla ve vlastním článku. Jako by na tom plese byl někdo uplně jiný, vše jde nějak mimo mě. Ten člověk má na mě takový vliv, i když jsem ho 2 měsíce neviděla..
Už milionkrát jsem si kázala vzpomenout si na dobu, kdy jsem byla s ním, jak jsem byla nešťastná. Každou chvilku myslím na to, co mi udělal. Jak to bylo hrozné, když se se mnou rozešel a jak jemu to bylo jedno. Jak je mu to všechno jedno i teď, protože je to přece složité! Myslím na to, že kdybych byla s ním, jen bych se trápila, protože on se nezmění a vždy to bude hajzl.. Všechno to vím a umím nad tím racionálně uvažovat.. Co si ale nedokáži nijak zdůvodnit, vysvětlit, ani to potlačit je fakt, že mi chybí. Každý den, každou minutu mi strašně chybí..
A vzhledem k tomu, že jsou takové melancholické svátky - omluvte mě za to, že příští článek se ponese zřejmě ve stejném duchu, aneb Štědrý den a následné překvapení, které nemělo ani 64, ani 80 karátů..

Komentáře

  1. Achjo, mrzí mě, že se tak trápíš kvůli chlapovi, protože ten za to fakt nestojí, ale chápu, že s tím teď nic moc nenaděláš. Potřebovala by ses na něm pořádně vyvztekat a vybít si zlost :D aspoň mně by to v takové SLOŽITÉ situaci pomohlo :D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc mě mrzí, že se tak trápíš... a že ten dotyčný, místo toho, aby něco dělal pro to, aby ste spolu byli... když už si uvědomil, jak moc mu na tobě záleží... tak řekne, že je to složitý. :/ Kdyby měl alespoň snahu...
    Snad se to nějak všechno pohne lepším směrem!
    A jinak máš skvělou maminu, že hned ví co a jak... a určitě takový lék a společnost mamky alespoň částečně pomohly.
    Ať je brzy lépe a nezapomeň, že žádný chlap za ty slzy nestojí! ;)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Podzim za dveřmi

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...