Přeskočit na hlavní obsah

Škrtni zápalkou, a já tě spálím na popel

 
Myslím, že už jste všichni stihli přijít na to, že jsem velmi povrchní člověk. Možná proto mám takovou smůlu na chlapy. Mně nestačí normální hodný kluk.. Já potřebuju, aby to byl opravdu krásný chlap. "Když už mám s někým být, tak ať se na to dá aspoň dívat." 
A jsou dvě věci, které musí mít můj přítel krásné. První, a ta méně důležitá, jsou ruce. "Jak jako ruce? Dlaně, paže, lokty nebo co?" - "Nevím, prostě ruce." 
Kluk musí mít krásné prsty. A nevadí mi, když má třeba okousané nehty - najednu stranu se mi to možná i líbí víc, protože je to takové chlapské. A taky proto, že Tatínek si kousával/kouše nehty a stejně měl dokonalé ruce. Radši beru okousané, než nějaké podlouhlé, které se očividně dlouho nestříhaly. Taky by neměl mít ruky jako špejličky, ale nějaké to maso by na nich mohlo být.. Nemusí to být žádný svalovec, ale pěkně vytvarované silné chlapské ruky, které dokáží obejmou v těžkých chvílích, no není to krásné?
A druhý důležitý faktor, na který se zásadně dívám, jsou zuby. Kluk může být krásný jak chce, ve chvíli, kdy nemá hezké zuby, tak jej nechci. Jsem na to strašně ujetá, ale vím, jak dokáže člověka změnit hezký úsměv. Například o Princi stále prohlašuji, že bych mu za jeho úsměv odpustila i vraždu. A co vím z doslechu, tak nejen já, všechny stále básní o jeho úsměvu. Pro jeho budoucí zaměstnání právníka je tohle myslím jedině plus. Když se na mě nějaký kluk krásně, přirozeně usměje, tak má jeden giga plusový bod k dobru. Je to pro mě mnohem víc, než když zkouší nějaké tríčky a snaží se mě sbalit skrz řečičky.
Ty na mě už dávno neplatí, zvláště po mém životním setkáním s Taťkou a Falešným. Ve výsledku jsem zjistila, že ačkoli už jsem přestala být naivní a neskočím jen tak někomu na špek, trochu mi to i ublížilo. Protože teď nedokážu věřit absolutně nikomu. Když popisuju své romantické večery z plesů (o tom třeba v dalším článku) mé dívčí komisi, všechny jsou unešené, ale se mnou to už vůbec nedělá to, co by mělo. A to jen proto, že čekám na chvíli, kdy se něco pokazí a já zjistím, že to není skutečné. Jsem princezna, která vypadla z pohádky a nedokáže se do ní dostat zpět, přestože se ji tam Princ snaží zatáhnout. Strašně moc doufam, že se bude snažit i nadále a co nejvíc a nakonec se to podaří a já tam budu zase zpátky.. Protože, co by to bylo za smutnou princeznu bez pohádky.. Jak bych se pak mohla stát královnou? "Nemůžeš být královna, když jsi princezna. Zas nemůžeš mít všecko." - "Ale z princezen se stávají královny." - "Ale to jim musí někdo království dát... Asi budem muset nějaké dostat." Takže pokud získám pohádku, možná dostanu i celé království s princem s krásným úsměvem.


Komentáře

  1. Děkuji za přání Nellie! Vynasnažím se je obě proměnit ve skutečnost ;)

    Nestyď se za to, že se ti líbí fyzicky hezcí kluci. :DD Však toto je nám ženám přeci historicky přirozené (a to víš určitě lépe než já, milá archeoložko ;) Hele já si frčím na vysokejch černovlasejch s velkým frňákem a rukama, a rozhodně z toho výčitky nemám. Naopak mi to usnadňuje vybírání ;) neztrácím čas s blonďákama :DD

    OdpovědětVymazat
  2. Černé zuby se nelíbí? Podle mě ujdou. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Samozrejme že najdôležitejšia je povaha a charakter ale ked už ide o fyzické vlastnosti, predsa musí nas aj priťahovať a byť nám sympatický že:) ked už ide o ne tak mám tiež rada ak má muž pekné ruky, také tie mužské , nemusia byť svalnaté ale mužské a žily na rukách sa mi páčia uplne že najviac:)
    A úsmev prirodzený samozrejme, proste musí ťa dostať :)

    OdpovědětVymazat
  4. Uprednostňujem charakter, no samozrejme že nejaké tie plusy a mínusy má aj vzhľad. Ja si dávam záležať na očiach. Keď má chalan pekné oči /na farbe nezáleží/ tak to má takmer vyhrané, haha :D
    Pekný post
    http://liviaurban.blogspot.sk/ :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…