Přeskočit na hlavní obsah

Škrtni zápalkou, a já tě spálím na popel

 
Myslím, že už jste všichni stihli přijít na to, že jsem velmi povrchní člověk. Možná proto mám takovou smůlu na chlapy. Mně nestačí normální hodný kluk.. Já potřebuju, aby to byl opravdu krásný chlap. "Když už mám s někým být, tak ať se na to dá aspoň dívat." 
A jsou dvě věci, které musí mít můj přítel krásné. První, a ta méně důležitá, jsou ruce. "Jak jako ruce? Dlaně, paže, lokty nebo co?" - "Nevím, prostě ruce." 
Kluk musí mít krásné prsty. A nevadí mi, když má třeba okousané nehty - najednu stranu se mi to možná i líbí víc, protože je to takové chlapské. A taky proto, že Tatínek si kousával/kouše nehty a stejně měl dokonalé ruce. Radši beru okousané, než nějaké podlouhlé, které se očividně dlouho nestříhaly. Taky by neměl mít ruky jako špejličky, ale nějaké to maso by na nich mohlo být.. Nemusí to být žádný svalovec, ale pěkně vytvarované silné chlapské ruky, které dokáží obejmou v těžkých chvílích, no není to krásné?
A druhý důležitý faktor, na který se zásadně dívám, jsou zuby. Kluk může být krásný jak chce, ve chvíli, kdy nemá hezké zuby, tak jej nechci. Jsem na to strašně ujetá, ale vím, jak dokáže člověka změnit hezký úsměv. Například o Princi stále prohlašuji, že bych mu za jeho úsměv odpustila i vraždu. A co vím z doslechu, tak nejen já, všechny stále básní o jeho úsměvu. Pro jeho budoucí zaměstnání právníka je tohle myslím jedině plus. Když se na mě nějaký kluk krásně, přirozeně usměje, tak má jeden giga plusový bod k dobru. Je to pro mě mnohem víc, než když zkouší nějaké tríčky a snaží se mě sbalit skrz řečičky.
Ty na mě už dávno neplatí, zvláště po mém životním setkáním s Taťkou a Falešným. Ve výsledku jsem zjistila, že ačkoli už jsem přestala být naivní a neskočím jen tak někomu na špek, trochu mi to i ublížilo. Protože teď nedokážu věřit absolutně nikomu. Když popisuju své romantické večery z plesů (o tom třeba v dalším článku) mé dívčí komisi, všechny jsou unešené, ale se mnou to už vůbec nedělá to, co by mělo. A to jen proto, že čekám na chvíli, kdy se něco pokazí a já zjistím, že to není skutečné. Jsem princezna, která vypadla z pohádky a nedokáže se do ní dostat zpět, přestože se ji tam Princ snaží zatáhnout. Strašně moc doufam, že se bude snažit i nadále a co nejvíc a nakonec se to podaří a já tam budu zase zpátky.. Protože, co by to bylo za smutnou princeznu bez pohádky.. Jak bych se pak mohla stát královnou? "Nemůžeš být královna, když jsi princezna. Zas nemůžeš mít všecko." - "Ale z princezen se stávají královny." - "Ale to jim musí někdo království dát... Asi budem muset nějaké dostat." Takže pokud získám pohádku, možná dostanu i celé království s princem s krásným úsměvem.


Komentáře

  1. Děkuji za přání Nellie! Vynasnažím se je obě proměnit ve skutečnost ;)

    Nestyď se za to, že se ti líbí fyzicky hezcí kluci. :DD Však toto je nám ženám přeci historicky přirozené (a to víš určitě lépe než já, milá archeoložko ;) Hele já si frčím na vysokejch černovlasejch s velkým frňákem a rukama, a rozhodně z toho výčitky nemám. Naopak mi to usnadňuje vybírání ;) neztrácím čas s blonďákama :DD

    OdpovědětVymazat
  2. Černé zuby se nelíbí? Podle mě ujdou. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Samozrejme že najdôležitejšia je povaha a charakter ale ked už ide o fyzické vlastnosti, predsa musí nas aj priťahovať a byť nám sympatický že:) ked už ide o ne tak mám tiež rada ak má muž pekné ruky, také tie mužské , nemusia byť svalnaté ale mužské a žily na rukách sa mi páčia uplne že najviac:)
    A úsmev prirodzený samozrejme, proste musí ťa dostať :)

    OdpovědětVymazat
  4. Uprednostňujem charakter, no samozrejme že nejaké tie plusy a mínusy má aj vzhľad. Ja si dávam záležať na očiach. Keď má chalan pekné oči /na farbe nezáleží/ tak to má takmer vyhrané, haha :D
    Pekný post
    http://liviaurban.blogspot.sk/ :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Podzim za dveřmi

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...