Přeskočit na hlavní obsah

Někteří lidé cítí déšť a jiní pouze zmoknou


Nedávno jsem si sedl a nalil si sklenku čistého vína - jak skutečně, tak metaforicky.. A zjistil jsem, že jsi jediná holka, se kterou bych chtěl být, kterou bych si jednou chtěl odvést k oltáři a mít s ní děti..

Dám ti jen jednu otázku.. Kdybys zjistil, že se ti má narodit dítě a mohl sis vybrat - zda mít zdravého potomka, nebo handicapovaného.. Jakou variantu by sis vybral? Samozřejmě jsi normální člověk, jako každý jiný, a pokud bys měl možnost takové volby, vybral by sis to zdravé dítě.. Protože starat se o postiženého člověka je obrovsky náročné - jak finančně, tak fyzicky a psychicky, z člověka to vysává veškerou sílu a ne každý na tohle má.. Já bohužel patřím mezi ty slabší, kteří už dopředu vědí, že na to nemají.. Proto ti nemám nic za zlé, naprosto to chápu.. Proč bys volil složitý život, když můžeš jít jednoduchou cestou - vidět své zdravé dítě, jak roste a být na něj hrdý bez toho, aniž bys byl na pokraji psychických sil...
A takhle je to i s náma. Ty můžeš mít skvělou, krásnou holku, která tě bude plně milovat, věřit ti a bude šťastná, aniž by ses musel nějak více namáhat. Tak, jako můžeš být hrdý otec, můžeš být hrdý přítel - můžeš být hrdý na vztah, který jste vybudovali.. Kdyby sis zvolil mě, zvolil by sis to handicapované dítě.. Ten vztah by byl psychicky náročný jak pro mě, tak pro tebe. Každou chvilku by přišly chvíle, kdy bych seděla, o všem (tobě!) pochybovala, brečela bych, protože bych myslela na ty příšerné chvíle, co jsem zažila.. A ty bys tu pro mě musel vždy být. Vždy by ses musel šíleně namáhat, abys mě uklidnil, abych ti aspoň trochu věřila, abych aspoň trochu dokázala zapomenout na to špatné a myslet na to dobré. Museli bychom neustále překovánat nástrahy a bolest.. A myslím si, že tak jak by si nikdo dobrovolně nevybral život s postiženým dítětem, tak by si nikdo dobrovolně nevybral handicapovaný vztah..
A proto chápu, že jsi odešel.. A tak, jak se nemocné dítě nemůže zlobit na své potenciální rodiče, kteří by neváhali zvolit život se zdravou osobou, tak já se nemohu zlobit na tebe.. ať už to bolí jakkoli moc.

Komentáře

  1. Ty tak krásně umíš psát, i když je dnešní příspěvek spíše dopis někomu na rozloučenou, tak mě dostal...

    OdpovědětVymazat
  2. Síly změříš jedině v neštěští. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak toto je krásne :) dostalo ma to ... úplne ...

    OdpovědětVymazat
  4. Je to hezky napsané, nevšedně, zajímavě..., já se vrátím ještě k nadpisu a odbočím úplně jinam, můžu? :-)
    "někteří lidé cítí déšť a někteří pouze zmoknou"
    já cítím déšť na svém těle dva až tři dny než příjde, prý jsem přesnější než rosnička, ale je to spíš na obtíž, než pro radost.:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Rodiče si samozřejmě přejí zdravé dítě, ale pokud se narodí nemocné, milují ho stejně, jako by ho milovali zdravé. A pokud milujeme doopravdy, nemůže nám vadit ani milostný vztah s nemocným přítelem, nebo přítelkyní :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Obdivuju tě za to, jak umíš psát...
    To je tak krásný článek...
    Zároveň smutný... ale to, jak jsi to všechno vyjádřila... já nemám slov.


    OdpovědětVymazat
  7. Súhlasím s predošlím kometárom...
    Krásne napísané, dostalo ma to :O :)

    OdpovědětVymazat
  8. Teplý déšť je dobrý na pleť. :D

    OdpovědětVymazat
  9. Tento text ma dostal ! :O Podľa mňa máš talent určite chodíš aj na nejakú školu zameranú na žurnalistiku alebo nejaký taký smer alebo sa mýlim? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žurnalistika byla jeden z mých snů, ale nakonec jsem se vydala jiným - historie a archeologie.. I na historii se ale dostanu k psaní (snad, jednou).
      Každopádně moc děkuji <3

      Vymazat
  10. Dneska celý den depkařím a nenapadlo by mě, že mě dneska něco rozesmutní ještě víc, no a je to tady. Ale je to krásné, opravdu.

    OdpovědětVymazat
  11. Hromadně děkuji za tolik chvály ♥

    OdpovědětVymazat
  12. och tak toto si napísala fakt veľmi dobre! istým spôsobom som sa v tom článku našla a istým spôsobom ma inšpiroval a zároveň trošku zosmutnil ..

    OdpovědětVymazat
  13. To je hodně dobrý článek a krásné, i když smutné zamyšlení. A něco na tom je. Ale možná, že s jiným člověkem by to šlo, byl by odolnější proti psychickým stresům a nebral by je jako psychické stresy. Ale v něčem ti docela rozumím. Tedy, nevím jetli je článek psaný jako osobní zkušenost, nebo jako úvaha, ale je uvěřitelný.

    OdpovědětVymazat
  14. Krásný nadpis a krásný komentář....pokud může být krásné něco smutného.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Pokud Ti žena dá klíč od svého srdce, nepodceňuj to. Zitra by totiž klidně mohla vyměnit zámek.

J á bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný .. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené? P okud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byl...