Přeskočit na hlavní obsah

Někteří lidé cítí déšť a jiní pouze zmoknou


Nedávno jsem si sedl a nalil si sklenku čistého vína - jak skutečně, tak metaforicky.. A zjistil jsem, že jsi jediná holka, se kterou bych chtěl být, kterou bych si jednou chtěl odvést k oltáři a mít s ní děti..

Dám ti jen jednu otázku.. Kdybys zjistil, že se ti má narodit dítě a mohl sis vybrat - zda mít zdravého potomka, nebo handicapovaného.. Jakou variantu by sis vybral? Samozřejmě jsi normální člověk, jako každý jiný, a pokud bys měl možnost takové volby, vybral by sis to zdravé dítě.. Protože starat se o postiženého člověka je obrovsky náročné - jak finančně, tak fyzicky a psychicky, z člověka to vysává veškerou sílu a ne každý na tohle má.. Já bohužel patřím mezi ty slabší, kteří už dopředu vědí, že na to nemají.. Proto ti nemám nic za zlé, naprosto to chápu.. Proč bys volil složitý život, když můžeš jít jednoduchou cestou - vidět své zdravé dítě, jak roste a být na něj hrdý bez toho, aniž bys byl na pokraji psychických sil...
A takhle je to i s náma. Ty můžeš mít skvělou, krásnou holku, která tě bude plně milovat, věřit ti a bude šťastná, aniž by ses musel nějak více namáhat. Tak, jako můžeš být hrdý otec, můžeš být hrdý přítel - můžeš být hrdý na vztah, který jste vybudovali.. Kdyby sis zvolil mě, zvolil by sis to handicapované dítě.. Ten vztah by byl psychicky náročný jak pro mě, tak pro tebe. Každou chvilku by přišly chvíle, kdy bych seděla, o všem (tobě!) pochybovala, brečela bych, protože bych myslela na ty příšerné chvíle, co jsem zažila.. A ty bys tu pro mě musel vždy být. Vždy by ses musel šíleně namáhat, abys mě uklidnil, abych ti aspoň trochu věřila, abych aspoň trochu dokázala zapomenout na to špatné a myslet na to dobré. Museli bychom neustále překovánat nástrahy a bolest.. A myslím si, že tak jak by si nikdo dobrovolně nevybral život s postiženým dítětem, tak by si nikdo dobrovolně nevybral handicapovaný vztah..
A proto chápu, že jsi odešel.. A tak, jak se nemocné dítě nemůže zlobit na své potenciální rodiče, kteří by neváhali zvolit život se zdravou osobou, tak já se nemohu zlobit na tebe.. ať už to bolí jakkoli moc.

Komentáře

  1. Ty tak krásně umíš psát, i když je dnešní příspěvek spíše dopis někomu na rozloučenou, tak mě dostal...

    OdpovědětVymazat
  2. Síly změříš jedině v neštěští. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak toto je krásne :) dostalo ma to ... úplne ...

    OdpovědětVymazat
  4. Je to hezky napsané, nevšedně, zajímavě..., já se vrátím ještě k nadpisu a odbočím úplně jinam, můžu? :-)
    "někteří lidé cítí déšť a někteří pouze zmoknou"
    já cítím déšť na svém těle dva až tři dny než příjde, prý jsem přesnější než rosnička, ale je to spíš na obtíž, než pro radost.:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Rodiče si samozřejmě přejí zdravé dítě, ale pokud se narodí nemocné, milují ho stejně, jako by ho milovali zdravé. A pokud milujeme doopravdy, nemůže nám vadit ani milostný vztah s nemocným přítelem, nebo přítelkyní :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Obdivuju tě za to, jak umíš psát...
    To je tak krásný článek...
    Zároveň smutný... ale to, jak jsi to všechno vyjádřila... já nemám slov.


    OdpovědětVymazat
  7. Súhlasím s predošlím kometárom...
    Krásne napísané, dostalo ma to :O :)

    OdpovědětVymazat
  8. Teplý déšť je dobrý na pleť. :D

    OdpovědětVymazat
  9. Tento text ma dostal ! :O Podľa mňa máš talent určite chodíš aj na nejakú školu zameranú na žurnalistiku alebo nejaký taký smer alebo sa mýlim? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žurnalistika byla jeden z mých snů, ale nakonec jsem se vydala jiným - historie a archeologie.. I na historii se ale dostanu k psaní (snad, jednou).
      Každopádně moc děkuji <3

      Vymazat
  10. Dneska celý den depkařím a nenapadlo by mě, že mě dneska něco rozesmutní ještě víc, no a je to tady. Ale je to krásné, opravdu.

    OdpovědětVymazat
  11. Hromadně děkuji za tolik chvály ♥

    OdpovědětVymazat
  12. och tak toto si napísala fakt veľmi dobre! istým spôsobom som sa v tom článku našla a istým spôsobom ma inšpiroval a zároveň trošku zosmutnil ..

    OdpovědětVymazat
  13. To je hodně dobrý článek a krásné, i když smutné zamyšlení. A něco na tom je. Ale možná, že s jiným člověkem by to šlo, byl by odolnější proti psychickým stresům a nebral by je jako psychické stresy. Ale v něčem ti docela rozumím. Tedy, nevím jetli je článek psaný jako osobní zkušenost, nebo jako úvaha, ale je uvěřitelný.

    OdpovědětVymazat
  14. Krásný nadpis a krásný komentář....pokud může být krásné něco smutného.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…