Hodně se teď učím, což s sebou přináší i časté chvíle nudy - a to u mě znamená jediné - furt přemýšlím a uvažuju. Zvlášť teď, když mám nad čím uvažovat.. Teda neměla bych, myslela jsem, že mám ve všem jasno, ale stačí jeden týden a člověk má zas život uplně pomíchaný..
Každopádně mé myšlenkové pochody mě zavedly ke dvou docela blbým závěrům.. Pořád totiž přemýšlím, zda se řídit srdcem, které mě tolikrát zklamalo, nebo rozumem (který taky není uplně ideální) a nebo nechat všechno jen tak plynout (což jsem už párkrát zkoušela a nikdy jsem to dlouho nevydržela)..
A došla jsem k závěru, že já asi nikdy nedokážu být s člověkem, kterého miluji, šťastná. A to proto, že když někoho začnu milovat, tak se každou sekundu užírám strachem, že ho ztratím. A není to jen tím, že už se mi to stalo.. Je to tím, že mám takovou povahu - protože vím, že když jsem zamilovaná, dokážu dát v sázku uplně všechno.. A pak taky můžu všechno ztratit.. Už jsem zažila tu ukrutnou bolest a prázdnotu, která v člověku zůstane po odchodu toho druhého. A tak jsem se začala tomuto pocitu bránit - odmítám toho, kterého miluji tak, jako nikdy nikoho a který miluje mě (jen svým zvláštním arogantním způsobem) a obracím se k tomu, o kom vím, že ho dost možná nikdy milovat nezvládnu.. A když to nebude tenhle, bude to někdo jiný, koho nedokážu milovat - jen s takovým budu klidná.. Protože budu vědět, že když ten člověk jednou odejde, tak mě to nepoloží.. Že když mi ublíží, tak mi nikdy nezůstane jizva, protože mi nikdy nedokáže ublížit pořádně.
Stále ještě sedím ve své krásné pomyslné bublině a nikoho nepouštím dál. Ačkoli se k ní posadil člověk, který začal ťukat a ťukat a snaží se ji rozbít.. A já ji silou vůle držím pohromadě, protože vím, že až se rozbije, rozbije se tím uplně všechno.. Vím to, ale přesto nevím, jestli ji tak dokážu udržet napořád, protože přece jen je ze skla..
My dva se trápíme spolu a trápíme se od sebe.. 100x začínáme a 100x končíme a pak zase stejně začínáme...
Život je občas sranda..
A došla jsem k závěru, že já asi nikdy nedokážu být s člověkem, kterého miluji, šťastná. A to proto, že když někoho začnu milovat, tak se každou sekundu užírám strachem, že ho ztratím. A není to jen tím, že už se mi to stalo.. Je to tím, že mám takovou povahu - protože vím, že když jsem zamilovaná, dokážu dát v sázku uplně všechno.. A pak taky můžu všechno ztratit.. Už jsem zažila tu ukrutnou bolest a prázdnotu, která v člověku zůstane po odchodu toho druhého. A tak jsem se začala tomuto pocitu bránit - odmítám toho, kterého miluji tak, jako nikdy nikoho a který miluje mě (jen svým zvláštním arogantním způsobem) a obracím se k tomu, o kom vím, že ho dost možná nikdy milovat nezvládnu.. A když to nebude tenhle, bude to někdo jiný, koho nedokážu milovat - jen s takovým budu klidná.. Protože budu vědět, že když ten člověk jednou odejde, tak mě to nepoloží.. Že když mi ublíží, tak mi nikdy nezůstane jizva, protože mi nikdy nedokáže ublížit pořádně.
Stále ještě sedím ve své krásné pomyslné bublině a nikoho nepouštím dál. Ačkoli se k ní posadil člověk, který začal ťukat a ťukat a snaží se ji rozbít.. A já ji silou vůle držím pohromadě, protože vím, že až se rozbije, rozbije se tím uplně všechno.. Vím to, ale přesto nevím, jestli ji tak dokážu udržet napořád, protože přece jen je ze skla..
My dva se trápíme spolu a trápíme se od sebe.. 100x začínáme a 100x končíme a pak zase stejně začínáme...
Život je občas sranda..
No jo, ženská a láska to mají vždycky těžké. :)
OdpovědětVymazatTakhle to má spousta ženských, i tady na blogu už jsem o tom četl. Rozchod je prostě tak bolestivý, že radši nejdeš na plno do dalšího vztahu, aby se bolest případně neopakovala. Prý je to záležitost spíš žen, ale já ti mohu říct, že přemýšlím podobně, protože rozchod mě taky vždy pěkně sejme...
OdpovědětVymazatach, tie ľudské vzťahy, sú také zložité....
OdpovědětVymazat